.............

| | | | | | | | |
 
| | | |
_________________________________________________________________________________________________________
 
  Od nepočátku do nekonce
České Derby
Výlet na Bezděz
Zkouška ZOP
Výchova a výcvik
Peet a voda
Výstava - Jelenia Góra
Výšlap na Říp
Eurodog 2005
Výstava - Walbrzych
Výcvikový víkend - Chrudim
Montenegro cup
Zkouška ZPU -1
Víkend s Cane Corso 2005
Hannibal Rising

Víkend zábavy a řádění s pejsky


 

"MONTENEGRO CUP"

Tak jak to už v životě chodí, nic není podle plánu tak i můj výrok, že už dlouho na žádnou výstavu nepojedu se nevyplnil. To mi takhle někdy kolem 7.7. zavolala Pavla, jestli náhodou nechceme s Peetem 23. a 24.7. jet na výstavu do Bosny a Hercegoviny. Abych pravdu řekla, celkem mě to zarazilo ale proč ne? Byly to tři výstavy v jeden výkend a pokud by se nám podařilo získat CAC z každé výstavy hned bychom si vysloužili titul šampiona! To bylo celkem lákavé.

Takže začalo vyřizování a zařizování. Poslat přihlášky, udělat serologické vyšetření na hladinu protilátek proti vzteklině v krvi ( pro výjezd do "třetích zemí") atd. atd. Když mi Pavla chtěla ukázat místa kam pojedeme konstatovala, že to už není Bosna a Hercegovina ale Srbsko a Černá hora. To znělo o torchu lépe, ale pořád to jsou pro mě takové státy "z televize" s ne moc dobrou pověstí. Ale to už je dávno pryč.
Jelikož jsme jeli přes celé Chorvatsko a to v době dovolených, odjížděli jsme radši o den dřív a to ve čtvrtek 21.7. To jsme ještě netušili, co vše nás po cestě potká.

Jelo se dobře a už jsme se moc těšili na "teplejší kraj" (tou dobou u nás nebylo zrovna moc teplo) a na moře. Cesta byla opravdu dlouhá, jen kdyby nám pořádně fungoval ten tachometr... Hned po výjezdu Zdenek konstatoval, že se mu zasekává ručička u tachometru-na horu šla dobře avšak dolů se musela sklepávat jak teploměr! První závada objevena. Jeli jsme přes Rakousko, Slovinsko, do Chorvatska. Tam jsme pečlivě sledovali každý teploměr na silnici jak se nám ty stupínky postupně zvedají. A když jsme poprvé uviděli moře...? Nádhera. Cesta přes novou dálnici také v pohodě, kolony se naštěstí nekonaly (ale jet o den později...).

Okolo 23 hodiny jsme dorazili dolů do Chorvatska do městečka Drvenik. Pavla se Zdenkem to tam dobře znali takže jsme zaparkovali na krásném místečku hned u moře, kde jsme přespali. Bylo opravdu teplo takže jsme museli hafany uvázat venku k autu aby se nám neupekly. A hlavně se v tom funění nedalo usnout. A já si lehla k nim také ven. Taky mi bylo venku daleko příjemněji než uvnitř auta. Až na ty breberky co po mě lezli, ale ty mi nevadí (pokud mě neochutnávají, což naštěstí nedělaly). Hned ráno jsme všichni huply do moře. Nádhera. Bylo tak neuvěřitelně průzračné. Pejskům se taky moc líbilo a to ho Peet viděl poprvé. To u nás v Praze nemá. Plaval jak šílenec.

Po osvěžení jsme se dali na další cestu. Ještě nás toho hodně čekalo. Takže pořád dolů Chorvatskem, pár kilometrů přes Bosnu a Hercegovinu zpět do Chorvatska a pak už jen Srbsko a Černá hora. Poslední hranice a až tam problémy. Problémy zvané "Zelená karta". Zelená karta byla, dokonce dvě ale s tochu špatným datumem. Ta správná zřejmě doma v Praze na ledničce! Takže nám milý a naprosto neúprosný celník zabavil pasy. Řešení naštěstí bylo jednoduhé (avšak znamenalo ztrátu 20 eur), museli jsme koupit nějakou jejich dálniční známku, dostali jsme pasy zpět a mohlo se jet dál.

Jelikož jsme měli spoustu času, rozhodli jsme se, že ještě než se vydáme nahoru do hor, kde bylo místo konání první výstavy, se ještě vykoupeme v moři. Proto jsme se rozhodli jet přes Budvu. Měli jsme dvě možnosti, buď objíždět celou Boku Kotorsku a nebo se svézt trajektem a tím si pár kilometrů ušetřit. Za trajekt chtěli jedno euro padesát takže bylo rozhodnuto jet trajektem. V autě bylo vedro, proto jsme se rozhodli psíky vyndat ven. Zalezli jsme do stínu ale kluci pořád vyváděli. Co blbnou? Pak mi to došlo. My blbci! Paluba byla celá kovová a rozpálená do neuvěřitelných teplot a my ty chudáky nutili na tom ležet. Pěkně jsem si nadávala ale už se stalo. Jak jsme pak zjistili, oba si tam trochu přismahli svoje varlátka, chudáci. Cesta trvala jen pár minut a jelo se dál. Jelikož jak už jsem psala jsme se chtěli ještě vykoupat, jeli jsme do Budvy a tím jsme se vyhli docela zajímavým serpentinám přes hory okolo národního parku. Když jsem to viděla v mapě čekala jsem problémy a proto jsme zvolili radši druhou variantu. Asi mě v tu chvíli osvítil Duch svatý. Jsme v Budbvě a co dál. Všude spousty a spousty turistů! Jeli jsme přes celé město tam a zpátky a marně hledali klidnou odlehlou nezalidněnou plážičku, kam bychom mohli ty naše chudáky upečené vypustit. Málem jsme zničili auto, kluci měli jak čůrací tak i kakací obtíže - čůrali (hlavně Peet) pokaždé asi tak pět minut v kuse bez přestávky (taky jsme do nich lili tekutiny horem dolem) a kakací obtíže se projevovali totálním, úplně vodovatým a odporně zapáchajícím průjmem. Takže varianta koupání v moři mezi turisty ztorskotala nejen na vzhledu našich miláčků. Nechci vidět výraz turistů blažících se na pláži vedlě oblažených psů po vykonaném "bobečku"... Proto jsme pěkně naštvaní vyrazili do hor do města Cetinje. Cesta celkem ušla, pár serpentýnek se nám také nevyhnulo ale to se nechalo usedět.

Jsme na místě v "městě" Cetinje (taková trochu lepší vesnice). Ale co dál? Propozice žádné, výstaviště žádné, lidé se psy žádní... Nervozita stoupá. Zastavili jsme na parkovišti před hotelem. Pavla mi dala telefon ať zavolám pořadateli výstavy, že se s ním spíš domluvím... Nedomluvila. Rozhovor jak hluchý s blbým. Ani českosrbsky ani anglicky (anglicky pouze na mé straně). Asi se mi pan Mijo snažil vysvětlit, že stojíme na místě (znáte to jak stojíte před poštou a ptáte se kde je pošta, že?) ale já měla pocit, že jen opakuje to co říkám... Rozhovor nevyšel. Za chvíli u nás zastavil místní obyvatel na kole se slovy Cane Corso! Ano poznal, a jelikož bylo znát že je to pejskař (jak sám pak pověděl, že má boxera) tak jsem se zeptala jeho kde že tu je výstava. "Výstava? Ne tady žádná není....." jakto že není, když tu má být...? "Výstava tu není ale zítra bude". Pochopila jsme že Černohorci jsou velice chápaví lidé... Ale domluvili jsme se, výstava bude zítra (kdo by to byl řek) a bude pár metrů od místa našeho stanoviště v parku vedle hotelu. Hurá, máme to! Teď už jen relaxovat a odpočívat a čekat do dalšího dne. Relaxovat se nedalo, protože všichni místní obyvatelé se jeden po druhém chodili dívat na naše psy. Jeden odešel, další přišel. A další a další. Pak jsme se dověděli, že si to mezi sebou říkají a posílají a dávají si typy na dobrý "výlet". Mezi tím jsme se bavili pozorováním místní autoškoly. Frekvence ježdění okolo hotelu se rovnala frekvenci našich návštěvníků. Jezdili pořád a jezdilo stejné auto. Později jsem pochopila, že to stejné auto není protože jezdilo tak rychle až se dokonce i potkávalo...( Autoškola jezdila bez přestávky i druhý den) Nastal večer a už jsme se chystali na klidnou noc. Na parkovišti jsme byli sami. Sami jen do doby, kdy se navečer začali sjíždět lidé na nějaké mecheche do hotelu. Z úplně prázdného parkoviště se rázem stalo úplně plné parkoviště. Psíci spali opět venku. Já už jsme to neriskovala...aby mě tam pořád někdo očumoval. Dobře jsem udělala. Jak se lidé sjížděli tak i odjížděli. V hotelu asi nemají záchody nebo hajzlbába chce vysoké spropitné protože všichni než nastoupili do auta se chodili venčit hned vedle našeho auta a hned vedle chudáka Peeta. Opět jsem se nevyspala, protože jsem ho hlídala aby mi ho někdo nepočůral (kdyby byl pes co k čemu tak by jim alespoň natrhl kalhoty ale on je takový trouba). Ráno jsme se probudili do náramně zataženého dne s vyhlídkami na pořádný slejvák. Nasnídali jsme se, nasnídali jsme psy-doslova a do písmene protože oba už značně odmítali stravu ať to bylo cokoliv. Sedíme na parkovišti, přípravy v parku žádné-na to že se konala mezinárodní výstava...- a ejhle najednou jdou okolo nás Češi. Čehů zde byl plný autobus a v něm i další caník - Max - s paní Riedlovou. Čas se naplnil takže jdeme na "výstaviště". Kruhy se teprve stavěly, přejímka psů žádná. Dokonce i získat číslo a katalog bylo nadlidské. Holt máme tu "nevýhodu" že nejsme místní takže jsme byly vesele přehlíženy. A do toho ten slejvák a moc pěkná bouřka. Ještě že jsme tu byli tím autem, takže Zdenek jen přeparkoval až ke kruhu a bylo to. Výstava začala až po skončení bouřky takže o pár hodin později. Posuzovala nás paní Natalia Nekrošiene z Litvy. Caníků bylo hlášeno sedm. Dvě maldé fenky, dva psi v mezitřídě, jeden otevřená, jeden pracovní a jeden šampion. Všichni tři z české výpravy jsme dostali ten vysněný CAC takže jsme stále ve hře o šampiona. Tak jak to bylo den před tím na parkovišti, tak to i pokračovalo na výstavě, spousty a spousty okukovatelů. Všichni koukali na naše pesany, všichni je fotili. Jeden ze mě dokonce vyžebral jednu Peetovu fotku co jsem měla v pěněžence protože neměl svůj foťák. Caníci jsou zde celkem známou rasou. Také byli unešeni z našich výstavních obojků a už vytahovali eura z kapsy. Ne, ne, neprodám. Ono totiž na jejich mezinárodní výstavě s účastí ne o moc víc než 200 psů měli jen jeden jediný stánek s potřebami (tam obojky pochopitelně neměli).

Den jsme nějak přežili a jelo se dál. Teď už jsme věděli jaké místo hledáme - "Glava Zete" - ale kde to je? V mapě určitě ne! Mělo to být mězi městy Danilovgrad a Nikšič tak se jelo tam. Jeli jsme po hlavní silnici a v tom Pavla říká, že tam byla nějaká cedule Hotel Glava Zete a že to bylo zřejmě doprava. Jeli jsme pořád po hlavní, do hotelu přeci nechceme. Po pár kilometrech "pustých hor" jsme se rozhodli pro návrat k ceduli. Dobře jsme udělali. Sice Glava Zete je mezi těmito městy ale na nějaké místní silničce. Takže cedule, odbočka, policista - silnice je už zavřená, jezdí se po ní pouze do určité hodiny. Hodili jsme očka a název místa činu. "Glava Zete? Psi?Tak jedtě." Dokonce nám i poradil, že u benzínky do prava. Ještě že nám to řekl, protože cedule samozřejmě žádné. Měli jsme jet zhruba dvacet kilometrů - zhruba jen díky našemu nefunkčnímu tachometru. Jenže jsme pořád jeli nějakou pustou malou silničkou, okolo pár baráků, fíkovníků, granátových jablek, asi třímetrové hromady kovového šrotu....a hotelu. Hurá, hotel Glava Zete (samozřejmě psaný azbukou takže díky dříve narozené části výpravy víme kde jsme - já azbukou z pochopitelných důvodů nevládnu). Zajeli jsme k hotelu. Hurá jsme na místě. Za chvíli dorazili i Češi v autobuse. Našli jsme si opět hezké místěčko na nocování u lesíka. Večeře, relaxace. Přišla i paní Eva Neduchalová, která přijela se svým překrásným Kerrýkem, s dcerou Evičkou. Takže jsme si společně udělali pěkný večer, povídali jsme a pojíjeli naši celkem dobře zteplalou lahvinku. Pak už jen spinkat. Psíci i já opět venku. Ovšem jen do té toby, kdy mě Peet zbudil spolu s drobným krápáním. Když jsem viděla, že si sám zalezl do stísněného prostoru auta, rozhodla jsem se dát na jeho smysly a zelazla jsem taky. Dobře jsme udělali protože opět pro změnu začalo pršet. Pořádná Bouřka. Chvíli jsme zase spali ale najednou neuvěřitelná rána a ještě asi minutu po té se klepala celá zem. Jo bouřka v horách je docela vzrůšo. Pak už nikdo nespal. Nikdo ani z celé České výpravy, protože se postupně všichni začali trousit se svými miláčky venku. No bezva, další den výstavy a opět liják. Chvíli pršelo, chvíli vedro. Prostě super počasí. Vůbec super den který alespoň pro mě začal velice příjemně. Ráno vylezu z auta a běžím rychle do lesíka vykonat svou potřebu. Běžím, běžím a v tom se to stalo. Do něčeho jsem šlápla. Zřejmě do bláta. Neřeším to, běžím dál. Čůrám a v tom to vidím. Celá bota opatlaná něčím naprosto neidentifikovatelným. Ještě teď se mi při vzpomínce a při pohledu na tu onu botu dělá špatně. Fakt nevím co to bylo a to mě děsí. Byla to taková bílá, mazlavá hmota. Jestli smrděla nevím, páč jsem nedokázala identifikovat co patří mé totálně propocené chuděře botě a co té hmotě. Každopádně výsledek je ten, že stopy po tomto činu jsou na botě patrné doteď (podotýkám že to byla úplně nová obuv zakoupená ve značkové prodejně). Takže den jak má být. Opět stejné schéma totálního přehlížení u výdeje čísel. První výstavu posuzoval pan Miljko Bulajič. Zrovna v dobu posuzování bylo období vedra takže nic příjemného. Nic příjemného hlavně proto, že si mě tam s Peetem docela dobře vychutnával. Pořád běhat tam, zpátky, tam zpátky. Nutil mě stavět ho zadkem do kopce. No prostě bomba. Moje nervy nezvládaly, už jsme myslela, že máme smůlu, že nám to nedá... Ale naštěstí po docela dlouhé chvíli mého trýznění v kruhu CAC - máme ho, hurá! I ostaní samozřejmě také. Pak výběr BOBa, opět vedro a opět nespočet koleček v klusu. Pot z nás doslova stříkal. Bob dostal zaslouženě Peek. Po této výstavě zase dlouhé čekání a další výstava naštěstí na stejném místě. Má nervozita stoupala. Vždyť už chybí jen jeden. Opět déšť střídalo vedro. Poslední výstavu posuzoval pan Pero Sjekloča (jako jeho předchůdce taktéž Černohorec). Opět déšť. Tentokráte to už bylo jednodušší. CAC byl náš! A tím i šampionát!!!!!!!!! Hurá!!!! Ještě boj o BOBa. Trvalo mu to také celkem dlouho ale naštěstí v postoji. Rozhodčíl koukal jen na Peeta a Peeka. Vidím jak na Peeta kouká, že by to přeci jen mohlo vyjít? Bohužel, ne, rozhodl se pro Peeka ale mě může hřát alespoň to, že se mu Peet opravdu líbil. Ale pohár je pohár a BOBík je BOBík. Bohužel. Ale co, šampiona máme! Teď už jen vše vyřídit, zaplatit a doma jen čekat než přijde certifikát. Hned po vyřízení všeho nutného jsme se rozloučili s ostatními Čecháčky a jelo se zpět do Drveniku. Chtěla byh ještě jen dodat, že i na této výstavě se děly zajímavé věci - pes v mladých dostal od posledního rozhodčího zřejmě známku VD (nebo V ale bez titulu) s tím že je to pressa (a taky byl) ale páníček se rozzlobil, chvilku si tam "povídali" a šel z kruhu pryč, když ho zavolali zpátky a pak už s námi bojoval o BOBa!!!!! Opravdu hnus! Ale na to si časem zvyknete, že se toto děje...

Takže cesta zpět tentokráte už v pohodě. I cesta trajektem už se obešla bez spálenin, protože už byl večer a příjemně chladno. Na místo jsme dojeli opět v noci. Nocování opět venku s pejsky a mravenečky. Abychom z tohoto výletu taky něco měli, tak jsme se rozhodli zůstat celé pondělí v Drveniku a užít si moře a odpočinout si. Hned ráno jsme si našli místečko, kde budeme moci být i s pejkama abychom nevadili ostatním návštěvníkům plážičky. Kluci i my jsme se pořád cachtali ve vodě prostě super. Super voda, super počasí a kluci super průjem! Chlastali tu slanou vodu jak nezavření a pak to taky vypadalo. S Peetem jsem chodila každou čtvrthodinu. Ti byli tak dokonale propláchlí, že už z nich tekla jen čistá voda. Ani náznak hnědé barvy. Pak už to šlo i horem. Proto jsme je odložili do stínu u auta a nechali odpočinout. Peet byl naprosto totálně "v bezvědomí". Spal, půl dne aniž by se hnul a aniž by otevřel alepsoň jedno oko. Proto jsme i vzdali další večerní koupání, procházku po pobřeží i ranní koupání. Co bychom s nimi asi tak dělali po cestě, kdybychom museli každou půlhodinu stavět? Aspoň se konečně pořáídně prospali a na procházku jsme se vydaly jen s Pavlou. Noc jsem opět strávila venku, stejně tak i psíci. Peet si našel nejlepší místo na spaní a to pod autem, že ho pak musel Zdenek ráno z pod něho vytahovat protože by to sám nezvládl.

Na cestu k domovu jsme vyrazili brzo ráno se zastávkou v místní pekárně. Konečně taky jiné jídlo než teď momentálně už 6 dní staré rohlíky s klobásou. Cesta přes Chorvatsko opět v pohodě. Potom kousek Slovinsko. Už jsme se všichni viděli doma. Ale plány se nám opět trochu změnili v momentě, kdy Pavla uviděla letět okolo okénka u auta kus pneumatiky - kus naší pneumatiky!!!!!!! Rána, kouř a hotovo. Na dálnici jen kousek před Rakouskými hranicemi. Takže si chudák Zdenek pěkně mákl a vyměnil zbytek kola za rezervní pneumatiku. Rezervní dojížďák k prvnímů servisu. Rezervní dojížďák se ukázal být velice spolehlivým a dovezl nás až domů (díky bohu).

Pak už nás snad nic nepotkalo a kolem desáté večer jsme dorazili konečně domů! Domů s dvěma novopečenýma šampionama. Takže cesta sice dlouhá (asi 1600km) ale opravdu stála za to a já toho vůbec nelituju. Sice jsem opět o pár tisícovek lehčí (co bych s nimi bez Peetečka jinka dělala) ale vůbec toho nelituji. A až někdo bude namítat, že musíme pro šampionát tak daleko tak ať si tam jede taky a uvidí, že ani tam to vůbec není zadarmo (nejen finančně) a výsledek není vůbec jistý a o to víc je to namáhavější!!! To Vám i potrvdí plno lidí z České výpravy kterým se nepoštěstilo...

 
   
   
   
   
   
   
   
   
   
   
   
   
   
   
Zákonem č. 246/1992 Sb. na ochranu zvířat proti týrání (v posledním znění) je v České republice kupírování uší zakázáno................................................................ webdesign ©2007 ELry.....