.............

| | | | | | | | |
 
| | |
_________________________________________________________________________________________________________
 
 

Prostřednictvím této stránky bych Vám ráda představila trochu zkrácenou verzi své bakalářské práce, kterou jsem psala jako závěrečnou práci svého tříletého studia na Agronomické fakultě České Zemědělské univerzitě v Praze v oboru Speciální chovy. Práce je psána formou literární rešerše a proto zde uvádím i potřebné citace a seznam použité literatury. Pokud byste měli zájem dozvědět se více, doporučuji tyto materiály podrobněji prostudovat. Má práce byla velmi omezena kapacitou stran a proto se mi do ní nevešlo vše zajímavé, co by stálo za to přečíst...

 

HISTORIE A SOUČASNOST CHOVU MOLOSSOIDNÍCH PLEMEN PSŮ V ČR

Obsah

1. Molossové
1.1. Historie molossoidních plemen
1.1.1. Kde se vzala molossoidní plemena
1.1.2. Prapředci molosských psů
1.1.3. První zobrazení molosských psů
1.1.4. Válečné instinkty molossů
1.2. Molossové dnes a zítra
1.3. Organizace chovu molossoidních plemen psů v ČR
2. Cane Corso Italiano
2.1. Historie plemene
2.1.1. Spor o jméno
2.1.2. Písemná svědectví o plemeni a jeho názvu
2.1.3. Původní využití
2.2. Historie v číslech
2.3. Charakteristika plemene
2.3.1. Popis
2.3.2. Vlastnosti
2.4. Krevní linie v chovu cane corso a liniová plemenitba
2.4.1. Trocha teorie
2.4.2. Krevní linie cane corso v Itálii
2.4.2.1. Casa Leone
2.4.2.2. Cerberus
2.4.2.3. Dyrium
2.4.2.4. Degli Olmi
2.4.2.5. Murgese
2.4.2.6. Shrnutí
2.5. Přehled chovu v ČR
2.6. Podmínky zařazení jedinců do chovu
2.6.1. Moloss Club CZ
2.6.2. Klub málopočetných dogovitých plemen psů
2.6.3. Českomoravský klub cane corso
2.7. Zhodnocení chovu v ČR
3. Seznam použité literatury

1. Molossové

Molossové jsou psi, kteří se podle klasifikace FCI (Mezinárodní kynologické federace) obecně řadí do druhé skupiny spolu s knírači, pinči a salašnickými psy. Některá z molossoidních plemen však již zanikla dříve, než je mohla zachytit moderní kynologie, jiná teprve vznikají, nebo jsou regenerována.

Molossové jsou psi velcí, jejich vzhled budí respekt a v poslední době se setkáváme především v Evropě s velmi kontroverzním přístupem k nim. Důvodů je patrně několik – hluboko zakořeněný strach ze psů u některých lidí, zkreslené informace o původu a určení některých plemen psů, nesprávná interpretace plemenných standardů a v neposlední řadě také neukázněnost některých majitelů psů (anonym1, 2001).

1.1. Historie molossoidních plemen

Takzvaní molosští daviči jsou bezesporu nejslavnějšími psy Starověku. Ve spisech mnoha antických spisovatelů nacházíme obdivné zmínky o velikosti, síle, dravosti a divokosti těchto psů (Kholová, 1987).

1.1.1. Kde se vzala molossoidní plemena

Chceme-li se podívat na kořeny molossoidních plemen, musíme sáhnout hluboko do historie. Pes člověka provází odnepaměti, a to platí samozřejmě také o velkých psech (anonym1, 2001). Začněme ale od začátku, tedy od jména. Molossové byl řecký kmen obývající hornatou severovýchodní část Epeiru. Do své vlasti přišli stejně jako ostatní Řekové poměrně pozdě, patrně až v 2. tisíciletí př. n. l. ze severu. Byli to pastevci, nikoli lovci. Logicky tedy chovali spíše pastevecké psy než těžké dogy. Jejich státní formou byla po většinu času spíše vojenská demokracie než tyranie východního typu, jejíž vládci potřebovali mohutné válečné a strážní psy. Proto se nabízí otázka, jestli molossoidní psi byli skutečně molosští. V antických historických pramenech odpověď nenajdeme, ale máme dvě alternativy. Buď to opravdu byli psi z Molossis – kraje Molossů, nebyly to však dogy, ale velcí a silní pastevečtí psi. Robustní huňatí ovčáci s ušima a ocasem krátce přistřiženýma a s náležitým výcvikem dokázali chránit stáda nejen před vlky, ale i medvědy. Mohli tedy bojovat i s jinými šelmami, zvlášť když se jim dostalo určité bojové přípravy a získali v bojích zkušenosti. Je tady však ještě jiná možnost. Obyvatelé Epeiru neměli sice žádné styky s Tibetem, ba ani ne se střední Asií a stáli dokonce stranou obchodního a kolonizačního rozvoje řeckých států, ale přece jen se jejich území zběžně dotkla asijská vojska se svými válečnými psy. Perský vládce Xerxes se do Molossis přímo nedostal, ale pověst však vypráví, že se Molossové nějak zmocnili jeho válečných psů, pečovali o ně, rozmnožili je a tak vychovali proslulé molosské psy. Je tu však ještě jedna otázka. Angličtí autoři mluví o epeirských psech a molosských psech. Molossis byla sice částí Epeiru, ale není jisté, zda epeirští a molosští psi byli totožní. To už dnes asi nikdo nedokáže (Kholová, 1987). Prakticky všude ve světě existují velké rasy psů s mohutnou kostrou, a je proto nepravděpodobné, že by všichni pocházeli z jediné geograficky velmi úzce vymezené oblasti . Dnes víme s jistotou jedno: praotcem všech psů byl vlk ve svých nejrůznějších podobách. S jistotou také víme, že člověk a pes spolu žijí již nejméně 15 tisíc let. Pes je snad nejpřizpůsobivějším tvorem vůbec a během tohoto dlouhého soužití s člověkem musel plnit nejrůznější povinnosti a za nejrůznějších podmínek (anonym1, 2001).

1.1.2. Prapředci molosských psů

První solidně doložený mastif v dějinách byl označen jako asyrská doga. Tyto dogy už měly všechny podstatné znaky skupiny, která se dnes označuje jako skupina „mastifové“. Byli to velcí, pevně stavění psi se silnými kostmi, mohutnou hlavou, zkráceným čenichem a z toho plynoucími charakteristickými vráskami v obličeji. Jejich srst byla většinou hladká, jak to vyžadovalo horké podnebí Mezopotámie, ale tu a tam se objeví vyobrazení psa s delší srstí a praporem na ocasu. Boltce těchto psů byly většinou převislé, u válečných dog se však ujal zvyk uřezávat jim uši téměř u samé hlavy. Není to zvyk vzácný, dodnes ho dodržují například pastevci v horách střední Asie, kde jejich psi mají co činit se silnými a obratnými šelmami, které dovedou využít citlivosti psích uší a za ně si je přidržet (Kholová, 1987). Smečka vlků by si jinak se psem poradila hravě. Jeden by ho přidržel za ocas (který se z tohoto důvodu také krátce kupíruje), další dva za uši a ostatní by ho, znehybnělého a bezmocného, rozsápali (Sehnerová, 2001). Poranění boltců jsou vůbec častá a pastevci jim takto předcházejí. Ostatně i středověké obrazy a dokumenty ukazují, že lovečtí psi určení k lovu velké zvěře měli krátce kupírované slechy. Podle zachovaných reliéfů usuzujeme, že velikost asyrských dog se pohybovala kolem 70cm.

Díky válečným tažením se psi dostávali do nových a nových oblastí a tam se křížili s místními válečnými psi a tak se pravděpodobně upevnila mohutnost a zdatnost molosských psů. Kříženci totiž zpravidla byli mohutnější než rodiče a výběr byl pečlivý. Dogovití těžcí psi se stali v antice módou a Římané je rozváželi do celého tehdejšího světa, kde se psi křížili s místními plemeny. Tak vznikla nová plemena, jiná zanikla, některá byla rekonstruována v původní podobě, další byla po staletí vytvořena znovu a leckdy najdeme pod starým jménem cosi úplně nového (Kholová, 1987).

1.1.3. První zobrazení molosských psů

Psi s kupírovanými boltci jsou zpodobněni na mnoha kresbách a ztvárněni například v podobě figurek z nejrůznějších materiálů. Stáří některých výtvarných děl starověkých umělců, milovníků psů, je odhadováno na 8 tisíc let, jiných na 5 tisíc let (Sehnerová, 2001). První známky psů molosského typu nacházíme už v období Neolitu na území v oblasti Mezopotámie a Anatolie. V Anatolii (Catal Hüyück) nacházíme nejstarší zobrazení molossů při „lovu býka“ z období zhruba 7 až 5 tisíc let před naším letopočtem. V Evropě nacházíme různé předměty u Sumerů. Jsou to například pečetní prsteny se zobrazením psů velké velikosti s krátkým čumákem. Z období 3 a 2 tisíciletí př. n. l. pak egyptský nůž a nebo syrský věšák. Z období 1 tisíce let př. n. l. nacházíme vyobrazené velké silné psy se silným krkem ale ne příliš zavalité na Íránských a Arménských bronzových soškách. V hrobce Tutanchamóna byly nalezeny předměty pocházející z roku 1350 př. n. l. se znázorněním války proti Nubijcům, což dokladuje válečné využití molosských psů. Naopak v 9 až 7. století byli tito psi vyobrazeni na obrazech z Mezopotámie při lovu lvů (Sanchez, 2002).

1.1.4. Válečné instinkty molossů

V roce 581 př. n. l. byla tvrz chránící Korint (podobně jako většina tehdejších měst) chráněna smečkou psů. Tvrz byla v noci přepadena muži z Nauplie a Korinťané se jen pomalu budili z hlubokého spánku po bouřlivých oslavách bohyně Afrodite. Útočníci byli zahnáni jen díky statečnému boji padesáti molosských psů, kteří střežili město. Město bylo zachráněno, ale v boji a následkem zranění zahynuli všichni psi až na jediného – Sotera, který dostal za odměnu stříbrný obojek s nápisem „Obránci a zachránci Korintu“ (anonym1, 2001). Sótér znamená řecky Zachránce, Spasitel a bylo to příjmení, které se dávalo těm nejvyšším bohům, zejména Diovi (Sehnerová, 2001). Na počest tohoto psa byla dokonce vytesána socha.

Hérodotos tvrdí, že zhruba v roce 550 př. n. l. věnoval král Epeiru perskému králi Cyrovi Velikému mimořádně velkého psa. Když toto zvíře postavili proti medvědovi a proti býkovi, nejevil pes žádné známky agresivity. Zklamaný Cyrus nechal psa zabít. Když se o tom dozvěděl epeirský král, vzkázal Cyrovi, že se psovi tito protivníci zdáli nedůstojní, protože srovnatelným soupeřem pro něj mohl být jedině lev nebo slon. Zaslal Cyrovi nového psa a ten splnil jeho představy, protože údajně těžce poranil slona. Tento krátký příběh je pravděpodobně pouhou legendou, ale ilustruje tehdejší představy o síle a agresivitě těchto psů. Vyobrazení jedné bitvy, kde psi bojovali právě i proti slonům můžeme vidět na obrázku 3 v přílohách.

Psi velkých plemen hluboce zapůsobili také později. Aristoteles tvrdil, že psi z Tibetu vznikli zkřížením divokých psů a tygrů a člověk byl schopen je domestikovat až od třetí generace.

Alexandr Veliký, makedonský král (356 - 323 př. n. l.) dostal od indického krále Sopietie sto padesát šest bojově vycvičených psů. V bitvě se měli tito psi zakusovat do nozder nepřátelských koní a měli strhávat jezdce ze sedel (anonym1, 2001). Jenomže Alexandrovi psi neznamenali pro starověký svět, zejména ne pro asijské válečníky, vůbec žádný objev. Váleční a těžcí lovečtí psi totiž tepali svými tlapami prach asijských cest a stepí nejméně dvě tisíciletí před Alexandrem. Již staří Sumerové měli své psy ale nijak zvlášť si jich necenili (Kholová, 1987).

V roce 326 př. n. l. porazil Alexandr Veliký indického krále Porose. Ušetřil jeho život i majetek a král mu na oplátku věnoval smečku psů. Alexandr však v bitvě ztratil svého oblíbeného psa – Peritase. Plutarchos tvrdí, že na počest tohoto psa pak bylo pojmenováno nově založené město Cynopolis. Z této válečné výpravy pak přivedl Alexandr Veliký velké množství psů do Makedonie a Epeiru.

Přestože Římané používali potomky těchto velikých psů v aréně k zápasům s gladiátory, odsouzenci a velikými kočkami přivezenými z Afriky, své postavení válečných psů tito psi neztratili. Římské legie měly velké psy na ochranu svých táborů, na hlídání vězňů i otroků (anonym1, 2001). Využití psů ve válce dovedli k vrcholu právě Asyřané, Peršané a Epeirci. Psi nosili široké, ostny či kovovými destičkami pobité obojky, chránící nejcitlivější část těla, trup mívali chráněný buď vycpávanými koženými nebo dokonce kovovými pancíři a leckdy vypadali jako ježci. A protože psi mnohdy bojovali proti jiným psům, byli ve výhodě ti, jejichž ochranné odění se ježilo hřeby na všechny strany (Kholová, 1987).

Psi se však nepoužívali v bitvách jen při útoku, ale římský kronikář Polenius tvrdí, že se uplatnili také při obraně a k přenášení zpráv. Zprávy byly uloženy do měděných trubic, které pak psi museli spolknout. I zde se však projevovala krutost tehdejší doby, protože jakmile pes dospěl k cíli, byl zabit a vyvržen, aby příjemce dostal svoji zprávu.

Používání válečných psů se neomezovalo jen na Řeky či Římany. Velké psy používali i barbaři, například Germáni (anonym1, 2001). Byli to psi dlouhosrstí a polodlouhosrstí, převážně černého a vlkošedého zbarvení. Přes svou statnost byli temperamentní, neustále připravení se rvát, což také činili. Kolébkou Germánů byly lesy, proto byli jejich psi především slídiči a krutí útočníci (Sehnerová, 2001). Válečné psy měli i Galové. Ti je chovali v rozlehlých výbězích a také galští psi byli vyzbrojeni obojky s dlouhými ostrými hroty. Julius Caesar musel na své výpravě do Galie (58 - 52 př. n. l.) často čelit překvapivým útokům Galů provázených jejich válečnými psy, kteří srdnatě bránili své poraněné pány. Někteří historici však dodnes pochybují o autenticitě těchto zpráv. Na své výpravě překročil Caesar hory provázen velkými psy galského a asyrského typu, a ti se údajně stali předky bordeauxských dog. Velcí psi žili také na britských ostrovech, a ti údajně zapůsobili na Caesara hlubokým dojmem. Udělil jednomu ze svých důstojníku titul procurator cynegii a pověřil ho dopravou několika těchto psů do Říma. Jejich potomci se pak používali v aréně i v legiích. Tehdy také můžeme hledat kořeny cílené plemenitby (anonym1, 2001).

Když se pes ocitl na válečném poli, nikdy nebojoval z nenávisti k cizímu člověku, ale z lásky ke svému člověku. Když se ocitl v římském cirku, ocitl se tam jako otrok, jako zajatec, jako nevinná oběť a hynul aniž by chápal proč. Když pes člověku nepomohl, tak mu o své vůli nikdy neublížil a tak je tomu dodnes (Sehnerová, 2001).

1.2. Molossové dnes a zítra

Od doby, kdy se psi používali v bitvách, uplynula řada století. Postupem let se způsob využití velkých psů měnil a jejich využití se přizpůsobila také jejich povaha. Postupem let se z nich vyvinuli především psi společenští, strážní a hlídací. Široká škála prostředí, v nichž psi velkých plemen žili, přinesla také velkou pestrost jejich exteriérových vlastností i povah. Mezi molossy patří psi s vysokým prahem vzrušivosti, psi s potlačenými loveckými pudy, psi klidní, společenští a přátelští. Patří sem ale také psi s velmi nízkým prahem vzrušivosti, jejichž pracovní upotřebení si vyžádalo rychlé reakce a jejichž lovecké pudy lze s úspěchem využívat. Mezi molossy patří psi exotického až bizarního vzhledu s hlubokými vráskami, těžkopádným pohybem, ale také psi svojí stavbou těla vysloveně pracovní, dodnes s úspěchem využívaní k lovu velké zvěře. Existují molossoidní plemena klidná a rozvážná, ale také agilní a činorodá. Snad každý milovník velkých psů si mezi nimi může najít přítele, který nejlépe odpovídá jeho povaze. Jedno však mají molossové společné. Jsou to psi jednoho pána, věrní své rodině až za hrob.

Budoucnost psů velkých plemen však stojí na rozcestí. V některých zemích je jejich pozice ztížena i právními opatřeními, jež mohou způsobit, že tato plemena pozvolna zaniknou a zbudou po nich jen útržkovité zprávy z historie a několik knih či fotografií z moderní doby.

Základním cílem všech skutečných milovníků psů molossoidních plemen proto musí být chov dobře socializovaných a zvladatelných psů, kteří nebudí pozornost svým nepřijatelným chováním. Současně je třeba najít pro tyto psy také vhodné uplatnění, smysluplnou činnost, která vyplní jejich majitelům volné chvíle strávené se psem a která veřejnosti dokáže, že existence velkých psů má své opodstatnění. Psi velkých plemen provázejí člověka již po tisíciletí, jsou součástí jeho kultury i historie a jako takové je třeba je uchovat i pro budoucnost (anonym1, 2001).

1.3. Organizace chovu molossoidních plemen psů v ČR

Chov molossoidních plemen psů v České republice je rozčleněn asi do 23 chovatelských klubů. Některé kluby jsou specializované na jedno dané plemeno, některé sdružují plemen víc. Jednotlivé kluby jsou pak registrované v další kynologické organizaci, kterou je buď hlavní kynologická organizace České republiky Českomoravská kynologická unie se zkratkou ČMKU, tam je registrováno 13 chovatelských klubů, nebo například v Českém kynologickém svazu (ČKS), kde je zapsáno 5 klubů, dále pak v Českomoravské kynologické jednotě (ČMKJ), kde jsou 4 kluby, a nakonec ve Sdružení kynologických klubů (SKK), kde je jen jediný chovatelský klub zabývající se chovem molossoidních plemen psů (anonym2, 1999). Počty zapsaných psů do plemenných knih u vybraných molossoidních plemen v jednotlivých letech v České republice najdete v tabulce číslo 1.

2. Cane Corso Italiano

V poměru k územní rozloze Itálie, jež není zrovna největší, má Itálie velké množství původních plemen psů. Všechna jsou velmi starého původu, třebaže některá z nich uznala oficiální kynologie teprve nedávno. Takovým psem je i cane corso (zkratka CC), klasický příklad molossoidního plemene odnepaměti žijícího od středu Itálie směrem na jih (Dospěl, Dospělová, 1999).

2.1. Historie plemene

Cane corso je starobylé italské plemeno, jehož historie je velmi dlouhá a také pestrá (Bajerová, 2003), úzce spojená s tradicemi jižní Itálie zvláště oblasti okolo Puglie (Bajerová, 2006). O původu cane corso víme především to, že je přímým potomkem starořímských molossoidních psů „Canis pugnax“ (Petrusová, 1997) což znamená „pocházející z Puglie“ (dogo di Puglia) (anonym3, 2003). Tuto přezdívku dostali starořímští molossové v Neapoli (Casolino, Gandolfi, 1996).

Již v římských dobách se podobní psi často užívali k boji v aréně proti jiným zvířatům a někdy i proti lidem. Někteří ale byli výrazně těžšího typu, s větší a těžší hlavou s kůží více zvrásněnou. Tato zvířata vzbuzovala strach. Druhý typ psa byl podobného tělesného rámce, avšak výrazně lehčí, s hlavou sušší, s vynikajícím osvalením, temperamentní, plný energie. Ten nacházel své uplatnění při lovu zvěře, hlavně divočáků. Byl pohyblivější a vydržel svou kořist déle štvát.Z prvního typu se později vyvinul dnešní neapolský mastin a z druhého cane corso (Bajerová, 2003).

První doložené zprávy o existenci cane corso pocházejí z 15. a 16. století našeho letopočtu. Lovecké scény se psy typu cane corso zachytilo mnoho malířů a sochařů (Petrusová, 1997). Na dobových obrazech jsou velmi dobře patrné typické znaky plemene. Výborně jsou podobní psi zachyceni na obraze od mistra Bartolonea Pinelliho (1781 - 1835), kde můžeme vidět čtyři psy s ušima kupírovanýma do tvaru rovnostranného trojúhelníka a ocasy zkrácenými na čtyři obratle. Hlava je silná, suchá, bez laloků, tělo středně velké a výborně osvalené. To odpovídá podobě dnešních cane corso (Bajerová, 2003). Jednu z jeho kreseb najdeme na obrázku 4 v přílohách. Další dochovaný obraz, na kterém se objevují mimo jiné i cane corso, pochází z dílny mistra Filippa Hackerta (1737 - 1807) (viz obr. 5). Zachycuje loveckou scénu s několika různými psy, z nichž někteří velmi dobře odpovídají typu cane corso (Bajerová, 2003). Tento obraz s názvem „Lov“ je umístěn v muzeu v Capodimonte v Itálii. Ze soch, které znázorňují tyto psy, můžeme uvést například sousoší Diana lovící se psy (Petrusová, 1997).

2.1.1. Spor o jméno

I když jméno „corso“ navozuje dojem, že tento pes (cane = pes) pochází z Korsiky, není tomu tak (Petrusová, 1997). Etymologii názvu plemene musíme hledat hluboko v minulosti ( Dospěl, Dospělová, 1999). Původ jména corso však není vůbec zcela jasný (Petrusová, 1997). Bajerová (2006) uvádí, že slovo korzo je slovem vznešených tradicí a je součástí používaného slovníku jižní Itálie zvláště oblasti okolí Puglie. Píše, že slovo „korzo“ by se mohlo přeložit jako „oplocení“ což by přisuzovalo tomuto psu primární funkci, kterou je pozorné hlídání majetku (Bajerová, 2006). Slovo korzo („corsus“) může znamenat také výraz „robustní“ a pan Fernando Casolino a doktor Stefano Gandolfi (1996) ho považují asi za nejvýstižnější. K termínu „robustní“ se přiklánějí také Umberto Cuomo a Mariano Di Chicco (2004), ale jako slovo původní, ze kterého tento překlad vznikl, považují slovo „cohors“ používané v Puglii. I doktor Stefano Gandolfini se domnívá, že by jméno plemene mohlo být odvozeno z latinského podstatného jména „cohors“ (nebo románského doorte pretoria, které bylo vnímáno jako antická funkce), ale nepřekládá ho jako „robustní“ nýbrž jako „osobní strážce, ochránce“ (Bajerová, 2006).

Jiní badatelé jsou toho názoru, že kořeny jména corso leží ve starořeckém slově „kortos“, které znamená „uzavřený dvůr“. Pak by tedy „cane corso“ znamenalo „pes, který hlídá uzavřený dvůr“. Objevují se i názory, že slovo corso je keltsko-provensálského původu a znamená „silný, plný energie“, případně anglického původu „coarse“ což by znamenalo „hrubý, drsný“ (Petrusová, 1997), nebo „ostražitý, bojovný, robustní“ (anonym3, 2003) či jihoitalského původu, kde „corso“ znamená „hrubý, silný, smělý“ (Petrusová, 1997). Další zase stojí za teorií, že jméno „corso“ vzniklo z termínu „silný, potentní, mocný, udatný“. Tato poslední hypotéza se zakládá na rozboru slov v různých italských dialektech a odvozeninách od uplatnění těchto psů (Anonym3, 2003). Někteří shledávají určitý souzvuk se slovem „corsiero“ což v překladu znamená „bitevní kůň, nebo oř“, ve smyslu, že jako určitý druh těžkého a stálého molossoida (např. neapolský mastin) by se choval právě druh lehčího mrštného psa, schopného dosáhnout kořisti anebo proběhnout rozsáhlé úseky cest po boku celníků, nájemců statků a pozemků, nebo chránícího stáda během střídání pastvin (Bajerová, 2006).

Na univerzitě v Sabine vyzkoumali, že v Montopoli si lidé říkali „Corsari“. Našli spis z 16. století mluvící o 12. století, který popisoval muže z Montopoli doprovázeného silnými psy (Sanchez, 2002). Takže i zde může nacházet souvislosti s názvem cane corso. Kde je pravda, těžko říci (Petrusová, 1997).

2.1.2. Písemná svědectví o plemeni a jeho názvu

Slovo „corso“ se objevuje v písemných svědectvích začátkem XVI století, ihned úzce spojeno s funkcí lovu a ostrahy. Používá jej teofil Folengo (1491 - 1544) (Bajerová, 2006) řečený „Merlin Cocai“ (Cuomo, Di Chicco, 2004), který líčí cane corso při smrtelném útoku na medvěda nebo lva zraněného lovcem. Nicolo Machiavelli (1469 - 1527) použil jméno cane corso v enigmatické a nedokončené básni nazvané „Osel“ (Bajerová, 2006). Švýcar Konrád von Gesner (1516 - 1565) se ve svém díle zvaném „Historia animalium“ zmiňuje o „psu z Korsiky“ (canum ex Corsika) (Cuomo, Di Chicco, 2004). O tomto dílu můžeme říci, že je to takové první moderní rozsáhlé zoologické pojednání o cane corso. A i když se autor mýlí o původu psa, nabízí přesný popis velké hlavy a horního převislého pysku, silných zubů, svalnatého krku a širokého hrudníku, klenutých prstů a zaoblených silných drápů (takzvaně kočičí tlapa). Cane corso je dle jeho popisu velmi smělý, nebojácný a v boji tělo na tělo schopný čelit divokým zvířatům. Díky silným kloubům se cane corso drží dobře při zemi, s maximální stabilitou houževnatě popadne kořist a porazí ji (Bajerová, 2006).

Básník Tito Giovanni Scandiano v básni o lovu (1556) popisuje cane corso v mocném útoku a znamenitém držení kořisti. V básničce Leporea (1628) napsané na počest kardinála Scipione Borghese k právě dokončené vile v Římě nalezneme tohoto psa po boku chrtů při odvážném lovu. Všichni tito a i další básníci z historie popisují cane corso jako mocného a nebojácného bojovníka a připisují mu název Canis molossius. Pes jehož síla, rychlost a vytrvalost a mocné tělo, také ušlechtilá krev kolující v jeho žilách, uchvátí každého lovce. (Bajerová, 2006) V roce 1914 naspal kynologický spisovatel Mariano Monty o cane corso toto: „V jižní Itálii žije a dobře se daří opravdovému mastinovi, nazvaném chovatelsky cane corso, který má velmi pěknou postavu, je silný a dravý.“ (Cuomo, Di Chicco, 2004)

2.1.3. Původní využití

Původní jedinci plemene cane corso rozhodně nebyli doménou majetných lidí, naopak tento silný a pevně stavěný pes sloužil především obyčejným hospodářům, kteří měli rozsáhlé pozemky a také mnoho domácího zvířectva (Bajerová, 2006). Uplatnění nacházeli především na italském venkově (Petrusová, 1997). Používali se k nejrůznějším úkolům, ale především jako hlídací psi u stáda, k lovu velkých zvířat a také k boji proti nim (Bajerová, 2006). Jeho přirozené značné závislosti na svém pánovi využívali již staří Italové, když kromě plnění úlohy psa pasteveckého a loveckého tito psi sloužili i jako nepřekonatelní strážci obydlí a rodin (Bajerová, 2003).

Jeho skvělého čichu si cenili majitelé při lovu (Bajerová, 2006) na nebezpečná divoká zvířata, a to na medvědy, vlky (Petrusová, 1997), ale především na divoká prasata (anonym3, 2003). Úkolem psů nebylo zvěř pouze vyčenichat (Bajerová, 2006), ale také chytit a přidržet tak, aby ji mohl lovec bez nebezpečí vlastního zranění zabít (Petrusová, 1997). U prasat to bylo hlavně za uši a rypák (anonym3, 2003). Kvůli tomuto lovci preferovali psy světlejších barev, nejčastěji zlaté s černou maskou, a plavé nebo žíhané, aby je mohli dobře rozpoznat od jimi přidržované zvěře (hlavně prasat), kterou chtěl lovec zabít, aniž by si zranil vlastního psa (Casolino, Gandolfi, 1996). Krvavý závěr honu přivedl lovce do takového stavu euforie, že si na slavnostní večeře brali i své psy (anonym3, 2003).

Z farem a okolí vyháněli cane corso menší škůdce, jakými byli jezevci, lišky a divoké kočky (viz obr. 9). Jedním stiskem své silné tlamy dokázali zabít každého z těchto nepřátel a poradili si i s libovolně velkým zdivočelým psem (Petrusová, 1997). Na jezevce používali lovci speciálně vycvičené psy, kteří reagovali na kožešinu jezevců a chuť masa a tuku (anonym3, 2003).

Velmi často byli cane corso používání jako hlídači. Strážili obytné domy, stáje a chlévy, doprovázeli povozníky na dlouhých cestách se zbožím (Petrusová, 1997), aby převáženou úrodu ubránili před případnými zloději (Bajerová, 2006).

Známá je jejich funkce polních strážců. Po skončení sklizně opouštěli každoročně zemědělci oblasti zamořené malárií a vraceli se až příštího roku na jaře v době nového setí. Opuštěná pole a stavení zatím hlídalo jen pár osamělých strážců, jejichž jedinými společníky byli právě cane corso. Po mnoho měsíců doprovázeli hlídače a pomáhali mu bez úhony přežít samotu, nepřízeň počasí i nebezpečná setkání s lupiči a škůdci (Petrusová, 1997).

Až do současnosti si v některých oblastech cane corso zachoval funkci pasteveckého a honáckého psa (Cuomo, Di Chicco, 2004). Nejenže hlídal stádo před útočníky (velkými šelmami a zloději), ale pomáhal ho i přesouvat a ovládat. Mnoho krav bylo prakticky zdivočelých. Narodily se v horských roklích a celý život v nich volně žily. Sehnat je dohromady, označit a přehnat jinam, byl téměř nadlidský úkol, bez pomoci silných a zkušených psů nemožný. O cane corso se traduje, že dovedli celý den neúnavně shánět rozběhlý dobytek po horských stráních, udržovat ho ve stádě a případně i jednotlivé kusy zastavit (Petrusová, 1997). I velké kusy nebo býky dokázali zcela znehybnit tím, že je čelistmi přidrželi za citlivý mulec (anonym3, 2003).

Ve vyprávění Alfonza Comera se dočteme, že některé rodiny ze Sao Paolo di Civitate (Foggia) si vybírali toto plemeno a používaly je ke hlídání vepříků, kteří se tenkrát chovali jako volně se pasoucí stádo o stu až dvou stech kusech. Bylo to místní plemeno vepřů nevelkého vzrůstu, s libovým masem a typickou tmavou skvrnou na hřbetě. Na zimu se stádo odvádělo na lesní pastviny, zatímco od června do srpna na úhor, tedy na území, které dočasně leželo ladem. Tam vepři nacházeli zbytky vegetace a drobné hlodavce. Vzhledem k úmornému vedru trávil dobytek den v lesním porostu, kde byl chládek, a na pastvu ho pastevci vyváděli v noci ( Dospěl, Dospělová, 1999). A při této manipulaci se stádem opět výborně pomáhal cane corso. I v době po porodu byli prasnice velmi nebezpečné, a tak majitel raději využil pomoci cane corso, který prasnici uchopil za rypák a tím ji znehybnil. Člověk tak mohl bezpečně naložit selata a když byl v bezpečí vozu nebo sedla, dovolil psovi prasnici pustit, a ta pak následovala své potomky tam, kam majitel potřeboval (Bajerová, 2006).

Inteligenci, sílu a odvahu cane corso využívala i středověká italská šlechta (Petrusová, 1997), která je využívala ke střežení svých sídel (Bajerová, 2003 ), k lovu zvířat, ale i pro válečné účely. Pro užití v bitvě byli psi přistrojeni do jakýchsi kožených brnění, na která jim byly zavěšeny nádoby naplněné pryskyřicí, poté zapálenou. Psi zvaní „piriferi“ neboli „nosiči ohně“ byli vysláni proti nepřátelské jízdě, aby vnesli zmatek do jejích řad a uškodili koním. Jak při takovém úkolu velmi často dopadli, to si dovedeme jistě představit.

S postupujícím časem mizela v Itálii velká lovná zvěř, zdokonalení střelných zbraní změnilo způsob lovu vůbec, a tak se cane corso stali pro lovce zbytečnými. Zmizela i stáda dobytka, vysoušení bažin omezilo nebezpečí malárie i sezónní vysídlování celých oblastí. Změny ve vnitřním uspořádání italského poloostrova vedly ke zvýšení bezpečnosti na cestách, a tak ani formani a farmáři se nemuseli chránit před lupiči. Velcí a silní strážní psi ztráceli v lidské společnosti své opodstatnění a začali se zvolna z italského venkova vytrácet (Petrusová, 1997). Tento vývoj ještě více urychlila první i druhá světová válka.

První světová válka velice negativně zasáhla nejen do životů milionů lidí, ale měla značný vliv i na vývoj plemen psů. Zvláště velcí psi se stávali v dobách hladu a utrpení luxusem. Přežívali jen na farmách, kde se bez nich lidé skutečně jen stěží obešli. Také druhá světová válka byla katastrofou mimo jiné i pro cane corso. Někteří sami posloužili vyhladovělým majitelům jako zdroj masa. Rozhodně si nikdo nemohl dovolit psy pro zábavu, ale výhradně na práci (Bajerová, 2003). Na konci druhé světové války jich zůstalo tak málo, že se zdálo, že cane corso zcela vyhynul (Petrusová, 1997).

2.2. Historie v číslech

V padesátých letech zaregistroval dr. Bonatti, italský kynolog, veterinář a rozhodčí ENCI (Ente Nazionale Cinofilia Italiana), v okolí města Pugila několik jedinců psů typu cane corso (Bajerová, 2003), kteří se zde chovali již po celá dlouhá léta (Bajerová, 2006), odlišných od dnešního Neapolského mastina, spíše typu dnešního bullmastifa či Cane de presa Mallorca (Bajerová, 2003). Potvrzují to dochované fotografie z padesátých let dvacátého století (Bajerová, 2006). Sledované jedince popsal, ale to bylo prozatím vše (Bajerová, 2003).

1973

Na počátku 70. let zaujali tito psi dr. Francesca Ballottu natolik, že v roce 1973 společně s Dr. Antonio Morsianim začal hledat další podobné jedince na jihu Itálie (Bajerová, 2003)

1974

Na výstavě ve městě Foggia se prezentovalo 5 exemplářů psů typu cane corso. Jeden šedý pes z Ortanovy (Bajerová, 2006), vysoký, s dlouhýma nohama (Bajerová, 2003), jeden černý z Montelly, jeden žíhaný pes a jedna černá fena z Lucery a jeden pes neznámo odkud (Bajerová, 2006), kteří měli kratší nos i nohy (Bajerová, 2003).

1978

Dr. Paolo Breber kontaktoval ENCI a inicioval počátky oživování chovu cane corso (Bajerová, 2006). Tento chov začal s 19 exempláři (Bajerová, 2003). Od roku 1975 do roku 1978 se narodilo ve městě Foggia celkem 17 štěňat CC (Bajerová, 2006) ve dvou vrzích, přičemž odchovat se podařilo 10 z nich (Bajerová, 2003).

1979
Pan Stefano Gandolfi a pan Giancarlo Luciano Malavasi se dozvěděli o existenci plemene cane corso. Rozhodli se zapojit do jeho obnovy. Věděli, že je třeba se zaměřit na připouštění, a tím zahájit reálný obnovovací program. Koncem roku byli přivezeni do Mantovy tři jedinci, fena Tipsi, Brina a pes Dauno. Během jednoho roku se jim podařilo odchovat celkem 18 štěňat. Mezi nimi byl Basir, Bulan, Babak a Aliot, kteří se později stali oporou obnovovacího programu této rasy pod dohledem dr. Ventury a dr. Bonattiho (Bajerová, 2003). Z dochovaných fotografií je vidět, že to byli na svou dobu neuvěřitelně typově kvalitní cane corso a pes Basir a Bulan patří u tohoto plemene mezi skutečné legendy. Mnozí dnešní psi by jim mohli tak skvělé hlavy a těla závidět.

Dr. Giovanni Bonatti a Dr. Giovanni Ventura, veterinář a také rozhodčí pro exteriér, vypracovali studii pro další chov cane corso. V tomto roce se velmi aktivně zapojili do programu také pan Gianantonio Sereni, pozdější president SACC (Societa amatori cane corso – Spolek milovníků cane corso), a profesor Fernando Casolino (Bajerová, 2006), kteří zahájili pátrání po histografii a ikonografii cane corso (Bajerová, 2003).

1981

Pro rychlejší nárůst této rasy bylo rozhodnuto svěřit některá štěňata vážným zájemcům. Byli to potomci, kteří přišli na svět po pečlivě naprogramovaném připouštění. Stále se intenzivně pátralo po dalších vhodných jedincích na italském jihu (Bajerová, 2003).

6. 10. 1983

V Mantově bylo Dr. G. Venturou vyšetřeno a změřeno 12 typických jedinců cane corso za účelem získání prvních údajů a popisu plemene (hmotnost, výška, barva, skus atd.) (Bajerová, 2003). Tento prvotní standard byl velmi strohý a kromě jiného se v něm psalo, že samci cane corso váží cca 47 kg a feny cca 38 kg, přičemž horní výška samců je maximálně 68 cm a fen maximálně 64 cm. Barva byla vypsána černá, žíhaná, plavá a šedá, o bílých znacích se konkrétně v tomto popisu nehovořilo (Bajerová, 2006). Téhož dne byl založen Spolek milovníků cane corso se zkratkou SACC (Societa amatori cane corso). Jeho úkolem bylo zvalorizovat chov této rasy, zlepšit selekci a následně uznat plemeno cane corso. Regulace udávala přímou kontrolu vedoucí technické komise u každého připouštění. Tříměsíční štěňata se dávala novým majitelům, pouze vážným zájemcům, již očkovaná, s kupírovanýma ušima i ocasem. Noví majitelé museli být zapsáni do spolku SACC (Bajerová, 2003).

16. 6. 1984

Bylo uspořádáno setkání CC s výstavou. Byl zde prezentován pes Basir a byl představen jako vynikající typický představitel plemene. Basir posloužil jako vzorový pes, na kterém se demonstrovalo, kam by se měl chov CC dále ubírat. Posloužil i pro vypracování nového standardu plemene. Rozhodčími na této výstavě byli F. Bonetti, A. Morsiani a M. Perricone (Bajerová, 2006).

3. 11. 1985

V Mantově se setkali rozhodčí Barbati, Mentasi, Morsiani, Quadri, Perricone, Vandoni a Ventura, kde společně připravili vše pro vypracování nového standardu plemene cane corso (Bajerová, 2006). Psi v této době byli ještě relativně heterogenní (Bajerová, 2003).

1987
Dr. Morsiani a Dr. Perricone předložili SACC podrobný standard plemene podle typu FCI (Mezinárodní kynologická federace). Bylo prošetřeno 100 zapsaných exemplářů jak ze severu, tak z jihu Itálie. V listopadu tento předložený standard schválila vedoucí komise (Bajerová, 2003).

1988

ENCI rozhodla o sledování jedinců z hlediska jejich stejnorodosti, stavby těla, charakteru a o jejich srovnání se schváleným standardem (Bajerová, 2003). Na výstavách v Miláně, Firenze a Bari, kde posuzovali pánové Morsiani, Perricone a Vandoni, se prezentovalo cca 50 exemplářů (Bajerová, 2006). SACC poskytla ENCI podrobné popisy a také 97 fotografií různých jedinců. Konala se první velká výstava cane corso, kde se sešli jak psi vybraní do projektu, tak i psi z jihoitalského venkova (Bajerová, 2003).

1989

Vedení ENCI založilo pro cane corso „Otevřenou plemennou knihu“ (Bajerová, 2003).

25.11. 1990

Na Evropské výstavě psů ve Veroně bylo plemeno předvedeno mezinárodní kynologické federaci (FCI) a byl zde také k dispozici standard ve čtyřech jazycích – francouzštině, angličtině, němčině a španělštině (Bajerová, 2006) .

1990 - 1992

V těchto letech bylo na klubových výstavách v Mantově, Foggii, Ostuni, Morcianě, Messině prezentováno neuvěřitelných 563 exemplářů. Posuzovali je pánové Ammannati, Dagradi, Morsiani, Perricone a Vandoni (Bajerová, 2006). Všichni tito jedinci byli zároveň zapsáni do „Otevřené plemenné knihy“. To, zároveň  s již dříve zapsanými, činilo celkem 820 exemplářů (Bajerová, 2003).

20. 1. 1994

Předsednictvo ENCI uznalo definitivně cane corso jako čtrnáctou italskou národní rasu (Bajerová, 2006).

1. 7.1995

Od tohoto dne se smí na italských výstavách zadávat psům plemene cane corso titul CAC a může jim být přiznán (po splnění patřičných podmínek) titul šampión Itálie (Bajerová, 2006).

1996
ENCI prezentovalo rasu FCI a zahájilo jednání s presidentem FCI dr. Hansem Müllerem o mezinárodní uznání rasy cane corso (Bajerová, 2006).

9. 11. 1996

SACC schválila podmínku ENCI, že k získání titulu šampión Itálie je třeba složit i povahovou zkoušku CAL- 1 a zároveň předložit výsledky vyšetření na dysplazii kyčelních kloubů (Bajerová, 2003).

12.11. 1996

FCI plemeno cane corso zaštítila a po deseti letech se bude opět plemeno jako celek hodnotit, zda-li je skutečně samostatným, životaschopným, ustáleným a zdravým plemenem (Bajerová, 2006).

1.1.2006
Od tohoto data se uděluje titul šampión Itálie pouze těm jedincům, kteří absolvovali vyšetření na HD (dysplazie kyčelních kloubů) maximálně do stupně HD/D (DKK 3/3), složili služební zkoušku CAL- 2 a získali 6 titulů CAC (2 z mezinárodní výstavy, 2 z klubové a nebo speciální a 2 z národní výstavy). Titul CAC je od tohoto data možný získat v Itálii pouze ve třídě pracovní. Minimální zkouška pro zařazení do třídy pracovní je CAL-2. V jiných třídách se v Itálii pro plemeno cane corso titul CAC neuděluje (Bajerová, 2006)!

2.3. Charakteristika plemene

2.3.1. Popis

Porovnáme-li cane corso s ostatními evropskými molossoidními plemeny, zjistíme, že je o poznání lehčího atletického typu. Není tak těžký a lymfatický jako jeho příbuzní (Petrusová, 1997). Cane corso je plemeno naprosto charakteristické svým výrazem (anonym3, 2003). Je to pes velmi ušlechtilý, silný, odolný a obratný (Sanchez, 2002). Podle výšky zařazujeme cane corso mezi psy střední velikosti. Mají dokonale stavěné tělo, které je perfektně osvalené (Bajerová, 2003). Neměl by mít sklon k těžkosti.

Hlava musí být dobře proporčně vyvážená k tělu (anonym3, 2003), šířka v lících je stejná jako délka lebky a větší než polovina celkové délky hlavy (ideálně 66 %). Při pohledu shora má být hlava hranatá, s ne moc znatelným hřebínkem na lebce. Stop musí být velmi výrazný, nos široký a hluboký a dlouhý 34 % celkové délky hlavy. Pysky jsou pevné a mírně spadlé, dobře pigmentované. Tmavě pigmentovaná musí být i nosní houba. Oči jsou středně velké, mandlovitého tvaru, s přilehlými černě pigmentovanými víčky. Duhovka by měla být v závislosti na barvě srsti co nejtmavší. (Sanchez, 2002). Pohled by měl být hrdý, zuby lehce v předkusu (anonym3, 2003). Nekupírované ucho má trojúhelníkovitý tvar a je vysoko nasazené (Sanchez, 2002) a klopené. V zemi původu a tam, kde to není ještě zákonem zakázané, se uši kupírují do tvaru rovnostranného trojúhelníka (Bajerová, 2003).

Krk je dobře nasazen (anonym3, 2003). Jeho horní linie je mírně konvexní. Délka krku tvoří 36 % kohoutkové výšky. Horní linie trupu je rovná, mírně konvexní v bedrech (Sanchez, 2002). Formát těla je obdélníkový (Bajerová, 2003). Vysoký, dlouhý, široký a suchý kohoutek je výrazný a je výš než záď. Délka hřbetu a beder tvoří 32 % a 20 % kohoutkové výšky. Záď je dlouhá (32 % kohoutkové výšky), široká (23 % kohoutkové výšky) a mírně zakulacená se sklonem 28 až 30°. Ideální tvar hrudního koše opět můžeme vztáhnout procenty ke kohoutkové výšce. Šířka je 35 %, hloubka 55 % a obvod by měl být o 35 % větší než výška v kohoutku. Ocas je nasazený relativně vysoko, u kořene mohutný. Kupíruje se za čtvrtým obratlem (Bajerová, 2003), to znamená že by měl dosahovat za úroveň hlezen. Nesmí být zatočený ani nesen příliš nahoru (Sanchez, 2002). O tom, jak má vypadat ocas nekupírovaný, se standard nezmiňuje.

Nyní se zaměříme na utváření přední končetiny. Výška přední končetiny měřená v lokti musí tvořit 50 % kohoutkové výšky, délka části od kohoutku k rameni 30 % kohoutkové výšky (Sanchez, 2002). Sklon lopatky k vodorovné ose těla (anonym4, 2003) by měl být 48 až 50°. Úhel, který svírá lopatka a paže, měří 106 až 110°. Lokty nemají těsně přiléhat k tělu. Metacarpus svírá s podkladem úhel zhruba 75° (Sanchez, 2002). Tlapky jsou kočičí, a tím i jeho pohyb připomíná pohyb kočkovitých šelem (Bajerová, 2003). Drápy by měly být pigmentované. Postoj předních končetin, stejně tak i zadních, musí být samozřejmě pravidelný.

Stehno zadní končetiny by mělo být delší než 33 % kouhoutkové výšky (Sanchez, 2002). Stehenní kost má k vodorovné ose sklon 70° (anonym4, 2003) a s kostí holenní a lýtkovou (Marvan a kol., 1998) svírá úhel 120°. Délka bérce činí 32 % kohoutkové výšky. Kost holenní a lýtková a kosti zánártní, spojené přes kosti hlezna a hleznový kloub, tvoří úhel 140°. Oválná holeň s délkou 15 % kohoutkové výšky je bez paspárků. Tlapy zadních končetin jsou oválnější než přední, s méně zakřivenými prsty. Kůže je silná a pevně přiléhající k podkoží. Tím by se prakticky neměl vytvářet žádný lalok na krku pod hlavou. I hlava by měla být téměř bez vrásek (Sanchez, 2002). Krycí srst je krátká a tvrdá (jako srst krávy) (anonym3, 2003) ale ne hrubá, je lesklá a přiléhající. Délka srsti je kolem 2 až 2,5 cm (Sanchez, 2002). Je velmi hustá, působící jako pršiplášť. V zimě narůstá vrstva podsady (anonym3, 2003).

Škála barev, které se u cane corso vyskytují, je široká. Můžeme vidět psy černé, olověně šedé neboli modré, zlaté, plavomodré, žíhané. U zlatých, plavomodrých a žíhaných psů se musí vyskytovat tmavá maska, která nesmí přesáhnout linii očí. Bílé skvrny jsou povoleny na hrudi, špičce tlapek a malá bílá skvrnka se může vyskytovat i na nose (Sanchez, 2002).

Pan Umberto Leone, dlouholetý chovatel plemene cane corso popisuje vzezření svých psů takto: „Cane corso má mít velikou hlavu a silný krk, avšak čenich nemá být v žádném případě příliš stlačený ani předsunutý (jako u boxera) pak už by to byl jiný typ“. Dle jeho názoru se v současné době vystavuje v Itálii mnoho jedinců s vadným typem hlavy (příliš zaoblená hlava a tlama, příliš krátká srst…) to vše svědčí o přílivu krve boxera, případně bulmastifa.

2.3.2. Vlastnosti

Pan Leone tvrdí, že cane corso je velmi inteligentní pes, schopný přátelit se s kravami, ovcemi a dalším domácích zvířectvem (Bajerová, 2006). Cane corso je nesmírně činorodý, vnímavý, zvědavý, veselý a hlavně značně závislý pes na svém pánovi (Bajerová, 2003). Má hluboce zakořeněnou nedůvěru k cizím osobám, kontakt s nimi navazuje až po určité chvíli. Většinou v takové situaci sleduje svého pána a vidí-li, že cizí osoba je k pánovi přátelská, bývá i on této osobě nakloněn (Bajerová, 2003). Díky této nedůvěře je cane corso výborný hlídač. Sám od sebe se drží poblíž domu nebo jiného hlídaného objektu, neběhá kolem plotu a nepovykuje na všechny kolemjdoucí. Nemůže se tedy stát, že je zraněn někým, kdo se chystá přes plot vniknout na pozemek nebo náhodným zákeřným chodcem. Dokáže tiše vyčkávat, až útočník vnikne do hlídaného prostoru a naznačí úmysl škodit. Na takovou osobu pak teprve cane corso zaútočí. Nehrozí nebezpečí, že by cane corso napadl osobu, která se do jeho teritoria dostala náhodně a bez zlého úmyslu. Cane corso je inteligentní a velmi učenlivý pes. Rychle pochopí, koho nebo co má ochraňovat a pak sám dokáže zvolit optimální postup, jak svému úkolu dostát ( Petrusová, 1997).

Cane corso je pes vysloveně rodinný. Je-li od rodiny oddělen, velice trpí, a proto není vhodné si ho pořizovat jako stálého obyvatele venkovního kotce (Bajerová, 2003). Celoroční pobyt venku není příliš vhodný také kvůli jeho kratší srsti, která ho příliš neochrání před chladem ( Petrusová, 1997). Má velmi rád děti, ke kterým dokáže být neuvěřitelně jemný (Bajerová, 2003), stejně tak jako ke starým lidem ( Petrusová, 1997). Jeho silná fixace na vůdce smečky mu ani venku puštěnému na volno nedovolí se příliš vzdálit od svého pána (Bajerová, 2003).

Feny tohoto plemene dobře zabřezávají a rodí a jsou výborné matky. Odchov štěňat není přehnaně náročný, štěňata většinou netrpí vrozenými poruchami zdraví a nejsou choulostivá ( Petrusová, 1997). Z vlastní zkušenosti vím, že štěňata cane corso jsou oproti štěňatům jiných plemen i velice aktivní, a to už od prvního dne věku.

V České republice je již mnoho jedinců se složenou služební zkouškou. Doménou cane corso jsou především stopy a obrana, ale i poslušnost zvládá bez problémů (Bajerová, 2003). Při výcviku jsou však pomalejší a těžkopádnější (Dospělová, 1999). V Itálii se tito psi účastní i soutěží agility. Občas je využíván i k lovu. Na jihu Itálie však dodnes plní především funkci psa pasteveckého a hlídacího (Bajerová, 2003).

2.4. Krevní linie v chovu cane corso a liniová plemenitba

Pro chov je příbuzenská plemenitba velmi důležitá, ale musí být užívána s rozmyslem a také po pečlivém prostudování genotypu daných jedinců (Bajerová, 2006). Partneři takového spojení mají určitý stupeň příbuznosti v rodokmenu, společní předci jsou v druhé nebo třetí generaci (anonym5, 2004).

2.4.1. Trocha teorie

Liniová plemenitba je nejvhodnější metoda čistokrevné plemenitby pro šlechtění většiny zvířat. Využívá se zde příbuzenské plemenitby mezi jedinci, kteří se vyznačují dědičnou ustáleností v požadovaných znacích a vlastnostech. Při liniové plemenitbě vycházíme z vynikajících předků, kteří jsou výsledkem úzké příbuzenské plemenitby, neboť úzkou příbuzenskou plemenitbou se ustálí jejich charakteristické znaky a vlastnosti. Pokud bude mít potomstvo těchto jedinců charakteristické znaky a vlastnosti jejich předka, pak můžeme o této skupině hovořit jako o základu chovné linie. Chovná linie se udržuje a rozšiřuje dále takovým způsobem, že vzdálenou příbuzenskou plemenitbou (liniovou plemenitbou) dosahujeme v potomstvu čím dál tím větší vyrovnanosti v požadovaných znacích a vlastnostech. Mimo to se každá chovná linie vyznačuje určitým znakem či vlastností nápadněji vyvinutou nad průměr ostatních příslušníků plemene, a to jak v požadovaných vlastnostech, ale i bohužel těch negativních (Dostál, 1995). Pokrevní spojení může přinést dobré výsledky, pokud je občas „zvelebeno“ jedinci fenotypově příbuznými, avšak mimo používanou linii. Takto získaní jedinci by měli být po důkladném zvážení všech kladů a záporů hlavními pilíři v chovu každé chovatelské stanice. Cílem by mělo být vytvoření genetické variability s uchováním požadovaných typických znaků plemene a případná snaha vyloučit z chovu nežádoucí prvky (Bajerová, 2006).

2.4.2. Krevní linie cane corso v Itálii

2.4.2.1. Casa Leone

Abychom si mohli leccos osvětlit ohledně základních krevních linií používaných v chovu cane corso, musíme se vrátil až na počátek chovu cane corso Itálii. Tím se dostaneme k chovatelské stanici Casa Leone. Jak tvrdí pan Umberto Leone, chovala jeho rodina na jihu Itálie psy typu corso odnepaměti. Tradice chovu cane corso v jeho rodině je více než staletá. Jeho chovatelská stanice má název Casa Leone, ale bohužel jen velmi málo zástupců této linie je v moderním chovu cane corso užíváno. Možná je to dáno i tím, že pro rodinu Leone byli psi typu cane corso vždy pouze nutným pomocníkem a chovatelé se psy neobchodovali. Po generace je na své farmě chovali za jediným účelem, kterým byla práce. Psi pracovali se stádem, hlídali farmu, pomáhali při odchytu zvířat a také při lovu. Z vrhu si chovatelé ponechali vždy jen nejsilnější jedince a zbytek byl utrácen záhy po porodu. Tu a tam některého psa ze svého chovu darovali jiným farmářům, či si navzájem obměňovali krev v chovu. Psi z linie Casa Leone jsou psi velice silní a vysocí, velmi rustikálního (původního) typu, spíše s delší čenichovou partií a velkou silou v čelistech. V České republice a ani v jejím okolí není ani jeden zástupce čisté linie Casa Leone. Pouze paní Sandra Schmidt v Německu měla fenu, která byla 50% nositelkou této krve.

Chov cane corso se začal mapovat cca od roku 1974, kdy byla na výstavě ve Foggii předvedena fena jménem Mirak v majetku pana dott. Paolo Brebera. V tédobě samozřejmě plemeno ještě nemělo název cane corso a říkalo se mu různě. Velmi často se užíval název Dogo di Puglia. V roce 1975 se feně Mirak narodilo 7 štěňat po psu Atiot. Mezi narozenými štěňaty byl mimo jiné černý pes Dauno a žíhaná fena Brina. Od této doby začal již dott. Breber chov kontrolovaně řídit. V roce 1978 byla fena Brina kryta psem Picciut‚ v chovu byla využita i fena Tipsi.

V roce 1980 se do řízeného chovu zapojil aktivně i pan Malavasi, vlastnící chovatelskou stanici Cerberus (do té doby chovatel německých ovčáků a blízký přítel dott. Gandolfiho). V chovu se začali intenzivně využívat potomci Tipsi, Briny a Dauna (celkem 18 potomků, mezi nimi nejvýznamnější byli Alké, Aliot, Basir, Bulan, Babak a Berzerillo). A tak se dal základ modernímu chovu cane corso v Itálii. Po celé Itálii se hledali jedinci podobného typu a byli navzájem kontrolovaně užíváni v chovu. Díky výše popsanému je vám jasné, že velmi významné krevní linie v Itálii patří právě linie Cerberus. Jedna z mála chovatelských stanic v Itálii, jenž byla u cane corso od samého prvopočátku, až do dnešních dní!

2.4.2.2. Cerberus

Psi z linie Cerberus se vyznačují velmi temperamentní povahou a velice stabilním zdravím. Tato linie je i velmi úspěšná, co se týče nálezu na DKK. Psi linie Cerberus nejsou žádní drobečkové, jsou to silná, osvalená zvířata, spíše suššího typu a spíše při horní hranici výšky. Barevná variabilita v linii Cerberus je největší. Najdete zde čistě černé psy, různé odstíny žíhání, modré, zlaté, plavomodré. Téměř většina cane corso na světě má někde v rodokmenu jedince z linie Cerberus. I například první vrh v ČR (Trudy X Cacao) byli čistí jedinci této linie. Je to linie, která se chovu cane corso věnuje velmi dlouhou dobu a je za ní vidět již výsledek kvalitní práce.

Psi z linie Cerberus se výborně hodí k výcviku, jsou zvědaví, temperamentní, mají zájem o vše, co s nimi páneček chce podnikat.

K významným jedincům z této linie patřili například Claus, Mira, modrý žíhaný pes Arras, žíhaný pes Silver, italská šampiónka, Světová vítězka, Evropská vítězka žíhaná fena Sara, Rudus, krásný černý pes Retico (syn Bulana), černý pes Klaus, Clarisa, italský šampión Amleto, italský šampión a Světový vítěz modrý pes Paco, Světová vítězka modrá fena Marlotta, modrý šampión Oliver, modrý žíhaný pes Ribaldo (zvaný Logan, známý spíše pod tímto jménem) a mnoho dalších. Je jich opravdu mnoho.

I v ČR se objevilo několik zajímavých jedinců linie Cerberus. Jak jsem již zmiňovala, byl to mimo jiné i první vrh cane corso v České republice – vrh A z Máchova kraje, který 100% patřil k linii Cerberus, a vrhy E a F z Máchova kraje. Stejně tak jako sourozenci – šampión Sultano (DKK 0/0), Saro (DKK 0/0), Simbad či černá fena šampiónka Cora (DKK 1/1), žíhaná fena Cora (DKK 0/l), žíhaná fena Trudy (DKK 1/1) a Greta Cerberus (DKK 0/0).

2.4.2.3. Dyrium

Linie Cerberus dala samozřejmě základ mnohým chovatelům cane corso v Itálii. Jedním z nich je chovatel pan V. Indiveri z chovatelské stanice del Dyrium. Linie Dyrium je vlastně původně založena z části na linii Cerberus a z části na registrovaných jedincích bez původu (v tédobě naprosto samozřejmé). Ovšem první pes cane corso, kterého pan Vito vlastnil, byl pes Plud od pana Umberto Leone (linie Casa Leone). Většinou se jednalo o velmi silné a těžké jedince, spíše v typu neapolského mastina, s vynikající kostrou, velmi silným rustikálním tělem a velice impozantní hlavou. Linie Dyrium je ve světě velmi známá. Typičtí jedinci z této linie se vyznačují neuvěřitelně silnou kostrou, spíše podsaditým tělem (nejsou příliš vysocí), nejúžasnějším typem hlavy, který můžeme u cane corso zaznamenat, ale také bohužel i poměrně častým vysokým nálezem na DKK (dysplazii kyčelních kloubů), trochu těžkopádnějším pohybem a strmějším úhlením pánevních končetin.

Jejich povaha bývá značně sebevědomá a velmi ostražitá. Jsou velmi fixovaní na svého majitele a jsou mu velice oddáni. Povaha vůči cizím je znatelně ostražitější, než u jiných krevních linií. Zvláště samci z linie Dyrium jsou velmi sebevědomí.

V Itálii patří mezi nejznámější nositele krve Dyrium sourozenci z vrhu Q (Quraos, Qauron – italský šampión a Evropský vítěz, Quasar – italský šampión a Světový vítěz, Quira), kteří se objevují v rodokmenech mnoha významných jedinců linie Dyrium. Dále především již zmiňovaný černý pes Plud, Akira – šampiónka Itálie, Anita – šampiónka Itálie, Drupa – Světová vítězka‚ šampión plemeníků David, italský šampión Bayron, šampión plemeníků Aird, šampiónka Itálie Assyria, … V ČR je také několik jedinců s čistou krví Dyrium, a to žíhaný pes Griko, žíhaný pes Argot nebo žíhaný pes Robissimo degli Elmi. Dále jsou zde 3 významní chovní jedinci, kteří jsou nositeli téměř čisté linie Dyrium (s malou příměsí linie Murgese), a to modrá žíhaná fena šampiónka Nastasia della Porta Dipinta, modrý žíhaný pes Brutus della Porta Dipinta a černá fena Moira.

Typické zbarvení pro linii Dyrium je žíhaní v různých odstínech a modrá.

2.4.2.4. Degli Olmi

V tomtéž časovém období se na severu Itálie začala formovat v chovatelské stanici Degli Olmi, manželů Corini, krevní linie Degli Olmi. Mezi její význačné zakladatele patřil pes Antinos, dále pak Argos, Atos, Cobra a především velmi úspěšný plavomodrý pes Rubens – šampión Itálie a dvojnásobný Evropský vítěz nebo šampión Itálie Boris. Mezi fenami nesmíme opomenout zmínit červenou fenu Evropskou vítězku Kiru, dále Martu, Bellu, Kirbi, Nevy či Lory.

Psi z linie Degli Olmi se vyznačovali velmi silnou kostrou a krásnou elegantní tělesnou stavbou s elegantní hlavou, která však nebývá zpravidla tak impozantní, jako například u jedinců z linie Dyrium. Psi linie Degli Olmi mají velmi rezervovanou povahu k cizím lidem, jsou snadno ovladatelní svým majitelem a mají velmi citlivou duši.

Linie Degli Olmi je také barevně velmi variabilní, chov založila na mnoha jedincích v atraktivních světlých barvách, ovšem časem se ukázalo, že na úkor celkové kvality jedinců. Typické zbarvení pro linii Degli Olmi je tedy plavomodrá a zlatá. Ovšem najdeme zde jedince i v barvě černé, žíhané a modré.

Do ČR byli importováni dva jedinci v čisté linii Degli Olmi, a to zlatý pes Crosby a plavomodrý pes multišampión Jones.

2.4.2.5. Murgese

Kromě výše popsaných krevních linií, které nejvýznamněji ovlivnily chov cane corso v Itálii a i jinde na světě, zakončuje tuto skupinu krevní linie Murgese. Bohužel stejně jako chovatelské stanice del Dyrium a Degli Olmi ani chovatelská stanice del Murgese již není aktivní. Je to obrovská škoda, jelikož její jedinci byli velmi krásní psi, jako například černý šampión Itálie Devil del Murgese, šampión Itálie Alterego del Murgese nebo žíhaná fena šampiónka plemeníků Idra del Murgese (jedna ze zakladatelek chovu della Porta Dipinta pana Mariana Di Chicca) nebo krásná téměř černá fena Tolda del Murgese – juniorská šampiónka Itálie, šampiónka Itálie a šampiónka San Marina. Významným zakladatelem linie del Murgese byli pes Ciopper, žíhaný pes Griso del Murgese a fena Penelope, černá fena Bagheera del Murgese nebo žíhaná fena Rapsodie.

Psi z linie del Murgese nemají sice tak silnou kostru, ale zato jsou o poznání atletičtější a lehčí a také mnohem temperamentnější. Tento chov byl zaměřen především na pracovní využití cane corso a služební výcvik, a tak jedinci z linie del Murgese jsou na práci jako stvoření, velmi vyrovnaní, sebevědomí a lehce se cvičí. Tato linie je také velmi dobře prošlechtěna na DKK.

V České republice bohužel není ani jeden nositel čisté linie del Murgese. Je to jistě veliká škoda, tato krevní linie by jistě velmi dobře pomohla s ustálením povah a DKK u plemene. Ani v okolních státech příliš mnoho jedinců čisté linie del Murgese není. Znám pouze jednoho nositele 50% del Murgese, a to byl pes Agamenone paní Sandry Schmidt, který měl složené zkoušky z výkonu SCHH1, SCHH2 i SCHH3! Pokud vím, je to prozatím jediný cane corso s touto služební zkouškou. Jeho DKK bylo 1/1. Je otcem šampiónky Evity.

2.4.2.6. Shrnutí

Všeobecně se tyto poslední čtyři krevní linie považují za nejvýznamnější v chovu cane corso na světě a za pilíře chovu. V každé zmiňované krevní linii se objevuje několik rodin, které se navzájem pářily, až daly základ vzniku těmto krevním liniím. Dnes je jen velmi málo chovatelů, kteří chovají čistě jen na některé této linii. Většinou se jedinci navzájem míchají, a to jaksi „bez ladu a skladu“, nesledujíc původní záměry jejich zakladatelů. Většina moderních chovatelských stanic cane corso nemá žádnou krevní linii a páří jedince mezi sebou dle vlastního uvážení.

Každá linie má své pro a proti. Nejvariabilnější a také v podstatě nejúspěšnější je určitě linie Cerberus. V této linii najdeme všechny barevné rázy a i různé tělesné konstituce. Jedinci z linie Cerberus jsou velmi temperamentní. Krevní linie del Murgese má nejzdravější jedince s výbornými pracovními vlohami, spíše atletičtějším tělem a nižší hmotností. Krevní linie Degli Olmi má rustikální, elegantní jedince s naprosto typickou povahou. Jsou to ideální hlídači a společníci, s fantastickým pohybem. Krevní linie Dyrium má největší sklon k vyšší DKK a poněkud „tvrdší“ povaze, ale také má nejpůsobivější jedince, kteří mají nejkrásnější hlavy cane corso. Jejich hmotnost je vždy o něco vyšší než horní hranice tolerance standardu. Ze všech výše zmiňovaných chovatelských stanic je v současnosti aktivní pouze chovatelská stanice dell Antico Cerberus paní A. Battaglie. Na krevní linii Cerberus chová dnes většina chovatelů v Itálii i ve světě (bud‘ v čisté linii a nebo v křížení). Na čisté linii Degli Olmi chová například chovatelská stanice Il Parco del Po, mnoho jedinců čisté linie Degli Olmi najdeme i v chovu pana Paola Cuiuse. Na čisté krevní linii Dyrium chová v Itálii chovatelská stanice Degli Elmi nebo chovatelská stanice Valle dei Lord pana Luigiho di Rienza (Bajerová, 2006).

2.5. Přehled chovu v ČR

Cane corso je v České republice plemenem dosud méně známým a o přehledu chovu u nás píše jen jedna autorka, a to paní Šárka Bajerová z chovatelské stanice „Z Máchova kraje“, dlouholetá chovatelka, která stála u zrodu tohoto plemene v naší republice.

První cane corso se do Čech dostali na přelomu let 1996 a 1997 (Bajerová, 2003), to znamená o 3 roky později než na Slovensko. Tam byl první představitel plemene cane corso přivezen v roce 1993 do chovatelské stanice „Z Detailu“ pana Tibora Mátise z Dunajské Stredy (Petrusová, 1997).

Jako první je v české plemenné knize zapsána fena Alessandra z Detailu (anonym6, 2006) importovaná ze Slovenska. Stalo se tomu na přelomu 1996/1997. První pes byl taktéž importovaný ze Slovenska a byl to polobratr zmíněné feny (Bajerová, 2006). Jmenoval se Amor Tibeta a s Alessandrou měli společného otce, který se jmenoval Tex a byl italského původu (anonym6, 2006). Na rozdíl od Alessandry, nebyl Amor nikdy užit v chovu, ačkoliv ho importovala chovatelská stanice z Máchova kraje paní Šárky Bajerové, která se chovu cane corso věnuje v ČR nejdéle. Byla u něj diagnostikována těžká dysplazie kyčelních kloubů a ani jeho exteriér nebyl pro plemeno zcela typický. Jeho otcem byl již zmíněný Tex a matkou fena Abigél Bonaparte (Bajerová, 2006). Jak se později ukázalo, většina psů importovaných ze Slovenska nedosahovala odpovídajících kvalit a měla hrubé vady. Je to celkem dobře odůvodnitelné. Cane corso bylo tehdy plemenem tak vzácným, že žádný seriozní chovatel by rozhodně neprodal do zahraničí špičkového jedince, neboť ten byl téměř národním pokladem. Za hranice se prodávali jen psi, kteří neměli být dále užíváni do chovu. V této době by v Itálii nikdo neprodal kvalitního chovného jedince. Bohužel se zde někteří „množitelé“ snížili i k tomu, že začali přimíchávat do chovu jiné rasy, nejčastěji neapolského mastina, ale i další molossoidní plemena. Po cane corso byla velká poptávka a štěňat se rodilo málo. Proto si to někteří chovatelé chtěli usnadnit. Těmto křížencům byl také vydán průkaz původu, což je problém, který nás v chovu pálí dodnes. Velmi často se setkáme s jedincem, který má sice rodokmen jako cane corso, ale je to evidentní kříženec (Bajerová, 2003) .

Ve stejný den importu prvních jedinců ze Slovenska importovala chovatelská stanice z Máchova kraje i fenku z Maďarska, která se jmenovala Comodo el Corso. Tato fena se v chovu prosadila, a to se třemi různými otci. Poprvé byla kryta v Itálii, po druhé šampiónem Sultanem a nakonec šampiónem Jonesem. Tento poslední vrh (vrh „CH“) byl též vrhem nejúspěšnějším (Bajerová, 2006). Skutečně kvalitní jednici cane corso se k nám však dostali až v roce 1998. Byli importováni z renomované chovatelské stanice, která se chovem zabývala v té době již devátým rokem (Bajerová, 2003).

První vrh tohoto plemene se v České republice narodil 2. 1. 1999 v chovatelské stanici z Máchova kraje po feně Trudy, která byla importována z Itálie, právě z výše uvedené chovatelské stanice. Její otec byl významný italský plemeník Silver Cerberus. Jeho sestra Sara se stala šampiónkou Itálie, Evropskou i Světovou vítězkou! Trudy byla importována již březí a otcem jejích štěňat byl francouzský šampión a italský šampión plemeníků Cacao (Bajerová, 2006), otec mnoha skvělých cane corso v zemi původu. Tím byla nasazena laťka chovu v České republice hodně vysoko (Bajerová, 2003). Cacao byl pěkný černý pes, avšak na horní hranici výšky. Dodnes s výškou u plemene cane corso zápolíme.

V tomto vrhu se narodilo celkem 9 štěňat (3 zlatá s černou maskou, 1 žíhaný a zbytek černých) (Bajerová, 2006). Z těchto 9 štěňat jedna zlatá fena uhynula (anonym6, 2006). K nejznámějším z tohoto prvního vrhu patří rozhodně šampiónka a TOP fena v ČR r. 2000, 2001 Amanda Corso z Máchova kraje. Amanda je velmi typická fena v černé barvě. Stala se pouze jedinkrát matkou, a to se psem Jonesem (import z Itálie – chovatelská stanice Il Parco del Po). Její potomci se prozatím v chovu a ani na výstavách neuplatnili. Další významná fena z tohoto spojení je bezesporu šampiónka a TOP fena v ČR r. 2003 Arina Corso z Máchova kraje. Kromě skvělých výstavních úspěchů dokázala své kvality i v chovu v chovatelské stanici Mao-Dao paní MVDr. Zdeny Kopcové. Díky svému negativnímu rentgenologickému vyšetření na DKK (dysplazii kyčelních kloubů) a díky svým exteriérovým a chovným kvalitám patří k nejlepším zakladatelkám chovu cane corso v České republice. Z jejího prvního vrhu po Jonesovi jsou nám více než známí tito jedinci: šampiónka Ajona, šampiónka Annie, šampión Adaro, šampión Alfonso, všichni samozřejmě ze stanice Mao-Dao. Do roku 2004 se stala matkou 4 vrhů se třemi různými otci. Její dcera Annie Mao-Dao působí ve stejné chovatelské stanici a kromě nemalých úspěchů ČR a SK (junior šampiónka ČR, SK, šampiónka ČR, SK, Klubová vítězka mladých, Klubová vítězka, …) dosáhla i skvělého ocenění na Evropské výstavě 2003, kde ve třídě otevřené vybojovala první místo. Bezesporu bude i ona velmi kvalitním chovným jedincem. Třetí sestra z vrhu po Trudy, Alexis Corso z Máchova kraje, byla též výstavně úspěšným jedincem (junior šampiónka ČR, několik CAC a dokonce V2 z Evropské výstavy 2000). Alexis byla též negativní na DKK. Stala se pouze jedinkrát matkou, a to vrhu K v chovatelské stanici z Máchova kraje po psu Jones. Z tohoto vrhu zůstala ve stanici její dcera, národní vítězka Kelly Corso z Máchova kraj,e s negativním odečtem na dysplazii kyčelních kloubů (Rtg DKK 0/0), která bude dále v chovu cane corso působit, a bratr Kelly, šampión, Klubový vítěz a TOP CC v ČR v r. 2004 Kail Corso z Máchova kraje. Většina ostatních sourozenců žije v zahraničí.

To byly tedy úplné začátky chovu. Sami můžete posoudit, jak vysoko byla posazena pomyslná laťka kvality, kterou se nedaří mnohdy ani dohnat, natož překonat! K nejvýznamnějším chovným fenám v ČR za 5 let chovu patří dle mého názoru tyto feny: Trudy, Comodo el Corso, Arina z Máchova kraje, Annie Mao-Dao, Nastasia della Porta Dipinta, Sonia, Cora a Désirée z Máchova kraje. Těmto fenám vděčíme za některé skutečně významné jedince, kteří budou nadále v chovu cane corso u nás, ale i ve světě působit. Všechny tyto feny mají hotové vyhodnocení na DKK (vesměs od stupně 0 po stupeň 2) a všechny tyto feny byli kryty zajímavými jedinci.

K nejperspektivnějším plemeníkům (avšak zdaleka ne k nejvyužívanějším) patřili za posledních 5 let tito psi: junior šampión, šampión, národní vítěz, klubový vítěz a V2 z Evropské výstavy 2000 Sultano. Sultano byl první pes s Rtg na DKK 0/0 v České republice. V chovu byl užit několikrát, a to v různých chovatelských stanicích (např.: z Máchova kraje, Černý Šaolin, z Města Velvar, z Počernických zahrad, …) Kromě ČR působí tento pes chovně především v Německu, Holandsku, ale vrh po něm najdete i v Moskvě. Po Sultanovi se narodilo několik zajímavých jedinců. Paní Bajerová (2006) o potomcích tohoto psa říká, že se jí nejvíce líbí mnohonásobný šampión Fabio de Corso z Máchova kraje, který žije a působí ve Švédsku, v chovatelské stanici Sejpejos. Neméně vydařená a stejně tak i neméně úspěšná a chovně využívaná je i jeho sestra Fanny de Corso z Máchova kraje, která žije a působí v Polsku, stejně tak jako její bratr Flick de Corso z Máchova kraje. Oba jsou šampióni Polska. Dalším vydařeným potomkem Sultana je junior šampiónka, šampiónka ČR, SK, národní vítězka, Klubová vítězka ČR, Klubová vítězka Rakouska, TOP fena r. 2002 Désirée z Máchova kraje. Vrh F byl ve spojení s fenou Trudy a vrh D byl ve spojení s fenou Comodo el Corso. Za zmínku jistě stojí ještě dva další Sultanovi potomci, a to šampión PL Ezo de Corso z Máchova kraje (jeho matkou je šampiónka Cora importovaná z Itálie) a též šampión Achille Černý Šaolin, který ač byl na psa velmi malý (v toleranci spodní hranice výšky), byl anatomicky pěkný, s velmi typickou hlavou a též dobrým Rtg. Dle mého soudu se jedná o prozatím nejvydařenější odchov z této stanice.

Po Fabiovi je nyní v ČR jeden z potomků, a to fenka Sejpejos Jawi el Corso (HD/A), z perspektivního spojení. Její matkou je šampiónka, Hegi Corso z Máchova kraje (o. CH Jones, m. CH Cora, HD/B). Jawi působí v chovatelské stanici z Máchova kraje.

V ČR se též využívali dva sourozenci Sultana, a to Simbad (kterého importovala chovatelská stanice z Máchova kraje) a Saro, kterého na požádání taktéž importovala chovatelská stanice z Máchova kraje pro jeho nového budoucího majitele. Oba psi však povětšinou kryli feny importované ze Slovenska a kvalita jejich odchovů se mi proto hodnotí obtížněji, neboť ne každé spojení bylo nejvhodnější. Z mnoha potomků, kteří se po nich narodili, ani jeden do roku 2005 nedosáhl titulu šampióna.

Dalším zajímavým jedincem, který se v ČR v chovu od roku 1999 do roku 2004 využíval, je italský import Logan. Logan se již delší dobu nevystavuje. Bohužel se po něm neobjevují na výstavách ani jeho odchovy, a tak se k němu jako k plemeníkovi nemohu vyjádřit. Je to celkem škoda, přece jen se jedná o nepříbuzného jedince a rozhodně pro chov cane corso u nás přínosnějšího, než někteří jiní psi, kteří byli a jsou v chovu u nás používáni. Jeho odečet na DKK není oficiálně znám. Jeho otec je známý italský plemeník, šampión Argo.

Nejvýznamnější chovný pes v ČR je bezpochyby multišampión Jones importovaný z italské chovatelské stanice Parco del Po pana Chrisitana Cremaschi. Tento jedinečný pes je otcem několika málo vrhů v ČR, o to však přínosnějších. Tento pes bude chovně působit již jen v chovatelské stanici z Máchova kraje. Jonesovo první krytí bylo s fenou Arinou z Máchova kraje (již zmiňovaní potomci), dále s fenou Cora (šampiónka Hegi, mnohonásobná vítězka Happy), dále fenou Comodo el Corso (junioršampiónka Chicory Corso z Máchova kraje, šampiónka Chilli Corso z Máchova kraje, šampión Chicky Corso z Máchova kraje), fenou Sonia (šampiónka Iris Corso z Máchova kraje, junioršampión a klubový vítěz mladých Igor Corso z Máchova kraje, Klubová vítězka Rakouska Indy Corso z Máchova kraje), fenou Nastasia della Porta Dipinta (například šampiónka, 3x klubová vítězka a TOP CC fena r. 2004 Nendy Corso z Máchova kraje. Její sourozenci jsou jak v ČR, tak v Holandsku a USA) a dále. Jones je však plemeník využívaný chovateli v zahraničí. Stal se otcem vrhu v Německu, Holandsku, Polsku, USA (již dva vrhy) a také několik vrhů v Itálii. Dle mého soudu se jedná o geneticky nejstabilnějšího cane corso v České republice a nejen u nás. Jeho potomci mají skvělou genetickou výbavu a jejich majitelé by měli krytí těchto potomků velmi dobře promyslet. Budou-li opravdu v chovu zodpovědní a nakryjí jen rodokmenově vhodné jedince, pak se mohou teoreticky velmi rychle dostat ke skvělým chovatelským výsledkům. V rodokmenu Jonese najdeme jedinečné předky a na tom musíme v chovu stavět.

Jones je otcem nejúspěšnější feny v ČR, šampiónky ČR, SK, PL, Chorvatska, Rakouska, Lucemburska, Klubové vítězky, klubové šampiónky a grandšampiónky Českomoravského klubu cane corso, Klubové vítězky mladých Itálie 2003 + držitelky titulů Nejlepší mladý jedinec a Nejlepší fena a Vítězky Speciální výstavy CC v Itálií v 2005! Jediná fena na světě s těmito oceněními ze země původu, která není z italského chovu! Touto fenou je Chilli Corso z Máchova kraje (HD/C).

V současné době se v chovu tu a tam objeví i nějaký další jedinec. Například Světový vítěz mladých a grandšampión Baoys dei Silvanbull. V ČR se po tomto psovi narodilo již několik vrhů v různých chovatelských stanicích. Z Vrhu O z Máchova kraje po feně Sonia (import Itálie, linie Negrovi) se již 2 jedinci těší z titulu šampión, a to černý pes Orin Corso z Máchova kraje a černá fena Ori Corso z Máchova kraje. Z Vrhu P z Máchova kraje nesmíme zapomenout zmínit jednoho z nejúspěšnějších českých cane corso Peeka Corso z Máchova kraje. Peek je junioršampión Lucemburska, vítěz šampiónů PL 2005, čekatel šampióna Chorvatska, Rakouska, Maďarska a Itálie. Je to jediný pes narozený mimo Itálii, který získal v Itálii titul Klubový vítěz mladých (v roce 2004) a titul Nejlepší mladý jedinec výstavy! V roce 2005 získal na Evropské výstavě psů titul CACA ve velmi silné konkurenci italských psů. Jeho Rtg na DKK je 0/0, a tak jen doufám, že se v českém chovu prosadí. Stejně tak jako jeho bratr, šampión Peet Corso z Máchova kraje.

Několik vrhů se také narodilo po importovaném psovi Brutus della Porta Dipinta, další zajímavý jedinec, který se již v chovu použil je šampión Adaro Mao-Dao a nebo importovaný pes šampión Ecstasy dei Silvanbull či italský pes Jason. Všichni tito pejsci mají odečty Rtg na DKK (Adaro i Ecstasy oba 0/0!). Proto věřím, že o nich v chovu ještě uslyšíme (Bajerová, 2006).

Ostatní jedinci, kteří v ČR v chovu za posledních 5 let působili, nepovažuje autorka za významné jedince, a tak se o nich dále nezmiňuje.

Za 5 let chovu cane corso v ČR se do české plemenné knihy zapsalo více než 500 jedinců. Mnoho z českých odchovů bylo též exportováno do zahraničí (Bajerová, 2006). Počty exportovaných psů najdete v tabulce 5, bohužel jsou to však jen čísla vypsaná z plemenné knihy, kde nejsou zdaleka všechny exporty zaznamenány. České odchovy najdete v těchto zemích: Slovensko, Polsko, Ukrajina, Rusko, Litva, Lotyšsko, Rakousko, Německo, Holandsko, Švédsko, Švýcarsko, Itálie, Jugoslávie, USA, Jamajka, … Většina těchto exportů pochází z chovatelské stanice Z Máchova kraje / Of Bajer. Ovšem několik exportovaných jedinců pochází i z jiných českých chovatelských stanic (Bajerová, 2006).

2.6. Podmínky zařazení jedinců do chovu

Chov plemene cane corso je v České republice veden pod třemi různými chovatelskými kluby a těmi jsou Moloss Club CZ (MC CZ), Klub málopočetných dogovitých plemen psů (KMDPP) a Českomoravský klub cane corso (ČMKCC).

2.6.1. Moloss Club CZ

Moloss Club CZ je chovatelským klubem s celostátní působností, zabývajícím se molossoidními plemeny. Podmínky zařazení jedinců do chovu pod tímto klubem jsou tyto: a) splnění věkové hranice pro první použití v chovu dle chovatelského řádu Českomoravské kynologické unie (ČMKU), b) vyhodnocení exteriérových a povahových vlastností (absolvování bonitace dle bonitačního řádu MC CZ nebo výstavy zastřešené FCI ve třídě se zadáváním titulu CAC pro dané plemeno a ohodnocení známkou výborný nebo velmi dobrý). Dále je povinné vyhodnocení na dysplazii kyčelních kloubů (DKK). Toto hodnocení lze provádět od 15 měsíců. Vyhodnocení mladších zvířat se neuznává. Z chovu jsou vyloučeni psi s hodnocením 4/4 (anonym7, 2003).

2.6.2. Klub málopočetných dogovitých plemen psů

Klub málopočetných dogovitých plemen psů má obdobné podmínky zařazení jedinců do chovu jako předešlý Moloss Club CZ. Rozdíl je v podmínkách pro zhotovení a vyhodnocení DKK. Rtg. na DKK, případně i DLK (dysplazie loketního kloubu) lze provádět až od 18. měsíců. Z chovu se vylučují jedinci s vyhodnocením 4/4 stejně jako v Moloss Clubu. Chovatelský řád KMDPP také dále uvádí, že do chovu nesmějí být zařazeni jedinci, na nichž byl proveden zákrok k odstranění nebo zakrytí jakékoliv anatomické nebo exteriérové vady, jakož i jedinci ve špatném zdravotním stavu či kondici a rovněž agresivní jedinci. Z chovu se mohou vyloučit i jedinci už chovní, z nichž prokazatelně pocházejí potomci s hrubými dědičnými vadami (anonym8, 2002).

2.6.3. Českomoravský klub cane corso

Tento klub k zařazení do chovu požaduje pouze vyhodnocení na dysplazii kyčelních kloubů, ale to musí být na rozdíl od obou předcházejících klubů maximálně do stupně 3/3 (anonym9, 2005). Na základě tohoto výsledku je daný jedinec automaticky chovný. Získává tak chovnost B, tedy základní chovnost. Majitelé těch jedinců, kteří by rádi získali „vyšší třídu chovnosti“ pak musejí absolvovat přehlídku chovných jedinců, kde bude jejich pes posouzen nezávislou komisí, která se skládá ze zkušených chovatelů a poradce chovu. Tato přehlídka je nepovinná a slouží pouze k prezentaci již chovných jedinců. Provádí se 1× až 2× ročně a je pro členy ČMKCC zdarma. Na této přehlídce musí pes získat hodnocení výborný a pak je přeřazen do třídy chovnosti A. Kromě exteriéru se na této přehlídce hodnotí i povaha psa. Každý jedinec je prohlédnut, je mu zkontrolován chrup, dále je změřen (výška a délka) a též mu jsou změřeny poměry hlavy. Vše se popíše a zapíše do posudku. Během života psa máte možnost absolvovat pouze jednu přehlídku (Bajerová, 2006).

2.7. Zhodnocení chovu v ČR

Zhodnotíme-li počátek chovu cane corso u nás, pak musíme upřímně konstatovat, že toto období nebylo úspěšné, ale ani nejhorší (Bajerová, 2006). Od roku 1999, kdy se v České republice narodil první vrh cane corso, se zde narodilo již mnoho dalších vrhů, ale jen velmi málo z nich jsou takové, které by byly pro plemeno přínosem (Bajerová, 2003). Obrovský úspěch a popularita plemene vede ke zvýšení reprodukce na úkor kvality odchovaných jedinců a tím se plemeno jen dále poškozuje (Bajerová, 2006). Některé odchovy se stále spíš podobají křížencům než čistokrevným psům svého plemene. I v jednom vrhu bývají často veliké rozdíly v typu a proto je nutná přísná selekce (Bajerová, 2003). Počty psů tohoto plemene zapsaných do plemenné knihy stále stoupají. Například v roce 2005 to bylo už 242 jedinců (11 importovaných a 231 u nás narozených). Podrobný rozpis jednotlivých vrhů narozených v České republice najdete v tabulkách čísel 6 až 11.

Obecně vzato, jde-li o rekonstrukci plemene, je třeba znát genotyp pozůstalých jedinců a snažit se zjistit, zda patří k jedinému kmeni, přičemž pochopitelně nesmíme zapomínat na eventuelní přítomnost dědičných vad a je třeba se zaměřit na jejich vznik a následné vyčlenění z chovu (Bajerová, 2006). Čeká nás ještě velký kus práce, než se podaří plemeno ustálit (Bajerová, 2003).


3. Seznam použité literatury

Anonym1: -me-. Molossové. Svět psů 1/2001, ročník 73. s.44-45, Nakladatelství Minerva CZ, s. r. o., 2000, ISSN 1211-2976

Anonym2: (on-line). c 1999, (citace 2006-02-18). Dostupné z <http://www.cmku.cz>

Anonym3: Cane Corso Italiano. Monami, N°1 Febbraio 2003, Anno V. s. 54-63, Milano-Mensile, 2003

Anonym4: (online). c 2003, (citace 2006-03-05). Dostupné z <http://www.ilcanecorso.ru/st&his/index_en.htm>

Anonym5: Chov psů. Moloss Special 2/2004, ročník 13, s. 36-37, tiskárna Novotný&spol. s.r.o., Rakovník, 2004

Anonym6: Výpis poskytnutý ČMKU z plemenné knihy Cane Corso Italiano ze dne 21.3.2006

Anonym7: (on-line). c 1999, poslední revize 11.6.2005 (citace 2006-03-23). Dostupné z <http://www.moloss.info/chr.htm>

Anonym8: (on-line). c 2004, poslední revize 5.2.2006 (citace 2006-03-02). Dostupné z <http://www.kmdpp.cz/rad.htm>

Anonym9: (on-line). c 2005, poslední revize 1.4.2006 (citace 2006-03-02). Dostupné z <http://canecorsoklub.cz/podmionky_chovnosti.htm>

Bajerová, Š. Cane Corso, Svět psů 5/2003, s. 24-28, Nakladatelství Minerva CZ, s. r. o. 2003.

ISSN 1211-2976

Bajerová, Š. Na první pohled Cane Corso Italiano, Tiskárna Arin, s. r. o. 2006

Casolino, F., Gandolfi, S. Il Cane Corso, Mursia, 1996

Cuomo, U., Di Chicco, M. Cane Corso Italiano, Cinque, 2004

Dospělová, J. Cane corso na cvičišti, Moloss Special 2/1999, ročník 8, s. 43-44, tiskárna Novotný&spol. s.r.o., Rakovník, 1999

Dospěl, J., Dospělová, J. Cane Corso, Moloss Special 1/1999, ročník 8, s. 32-34, tiskárna Novotný&spol. s.r.o., Rakovník, 1999

Dostál, J. Chov psů – Genetika v chovatelské praxi, Nakladatelství Dona,1995, 206 s., ISBN 80-85463-58-X

Kholová, H. Historie psího rodu, Práce, 1987, s. 215-229, ISBN 24-007-87

Marvan, F. a kol. Morfologie hospodářských zvířat, Nakladatelství Brázda, s. r. o. 1998, 304 s., ISBN 80-209-0273-2

Petrusová, H. Cane Corso, nový člen kynologické rodiny z Itálie, Pes přítel člověka 9/97, ročník 42, s.12-15, MAGNET-PRESS Slovakia s. r. o., 1997, ISSN 0231-5424

Sanchez, S. Le Cane Corso, D´Anglon, 2002

Sehnerová, I. Psi zabíječi – Mýtus, realita či zbožné přání? PhDr. Jan Hollauer, Praha. 2001, 151 s

 

Tabulka 1: Přehled zapsaných zvířat vybraných molosoidních plemen v jednotlivých letech

  1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005 celkem
Anatolský pastevecký pes 0 0 0 0 0 0 0 7 9 13 30 26 85
Anglický mastif 39 33 82 107 129 69 101 52 81 71 24 55 853
Argentinská doga 15 118 98 151 154 63 92 36 62 31 31 23 874
Bordeauxská doga 39 122 110 98 123 118 178 162 130 164 181 184 1609
Brazilská fila 149 384 423 433 265 298 242 206 158 145 157 143 3003
Estrelský pastvecký pes 0 0 0 0 0 0 0 4 2 7 9 0 22
Italský corso pes 0 0 0 4 19 75 112 91 164 198 221 242 1126
Kanárská doga 0 16 17 24 19 26 26 40 25 26 24 15 258
Neapolský mastin 66 157 173 85 138 66 28 39 55 39 24 38 908
Perro de Presa Mallorquin 0 16 1 25 17 10 19 43 17 4 21 13 186
Pyrenejský mastin 0 0 0 1 12 16 57 29 24 36 27 44 246
Španělský mastin 6 31 67 64 36 55 16 61 24 75 44 40 519
Tosa-Inu 0 53 40 59 39 67 96 72 55 63 53 92 689
Americký buldok 0 0 12 21 95 58 75 82 111 85 88 43 670
Boerboel 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 4 4
Celkem 314 930 1023 1072 1046 921 1042 924 917 957 944 962  
Veškeré údaje jsou zpracovány z podkladů dodaných plemennými knihami ČMKU

NAHORU

 
   
Zákonem č. 246/1992 Sb. na ochranu zvířat proti týrání (v posledním znění) je v České republice kupírování uší zakázáno................................................................ webdesign ©2007 ELry.....